Jób 13
1 Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
Ja, allting hev mitt auga set og øyra høyrde og forstod;
2 Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
alt det de veit, det veit eg og; for dykk eg ei tilbake stend.
3 Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
Men eg til Allvalds Gud vil tala, med Gud eg vil til retten ganga;
4 Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
Men de vil dekkja til med lygn, er berre ugagnslækjarar.
5 Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
Å, gjev de vilde tegja still, so kunde det for visdom gjelda.
6 Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
Høyr på den skrapa eg vil gjeva, merk når mi lippa åtak gjer!
7 Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
Vil de forsvara Gud med lygn? Vil de hans sak med urett verja?
8 Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
Vil de for honom gjera mismun, og spela Guds sakførarar?
9 Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
Gjeng det dykk vel, når han dykk prøver? Kann de han narra som eit mennesk’?
10 V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
Han skal so visst dykk straffa strengt, um de slik mismunn gjer i løynd.
11 Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
Med høgdi si han skræmar dykk, hans rædsla yver dykk skal falla.
12 Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
Og dykkar kraft-ord vert til oska, og dykkar prov til blaute leir.
13 Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
Teg stilt, lat meg tala ut, so fær det gå meg som det kann!
14 Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
Kvi skuld’ eg ta mitt kjøt i tenner? Og halda livet mitt i handi?
15 By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
Han drep meg, ei eg ventar anna, mi ferd for han lik’vel eg hævdar.
16 Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
Men ogso det skal hjelpa meg; hjå han fær ingen urein møta.
17 Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
So høyr då det eg segja vil; lat meg for dykkar øyro tala!
18 Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
Eg saki hev til rettes lagt; eg skal få rett, det veit eg visst.
19 Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
Kven er det som med meg kann strida? Eg skulde tegja stilt og døy.
20 Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
Tvo ting må du spara meg for; då løyner eg meg ikkje for deg:
21 Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
Di hand lyt burt frå meg du taka, lat ei di rædsla skræma meg!
22 Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
Stemn meg so inn! eg stend til svars; eller eg talar og du svarar.
23 Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
Kor mange brot og synder hev eg? Seg meg mi misgjerd og mi synd!
24 Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
Kvifor vil du di åsyn løyna og for ein fiend’ halda meg?
25 Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
Vil eit burtblåse blad du skræma? Forfylgja du eit visna strå? -
26 Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
Når du idømer meg slik straff og let meg erva ungdoms synder
27 A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
og legg i stokken mine føter, og vaktar alle mine vegar, slær krins um mine foteblad.
28 Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
Og det mot ein som morkna er, lik klædeplagg som mol et upp.
