Jób 11
1 A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
Då tok Sofar frå Na’ama til ords og sagde:
2 Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
«Skal slik ei svalling ei få svar? Skal slik ein storpratar få rett?
3 Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
Skal menner for din ordflaum tegja? Skal du få spotta utan skjemsla?
4 Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
Du segjer: «Rein er læra mi, eg skuldfri er i dine augo.»
5 Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
Men dersom berre Gud vil tala og opna munnen sin mot deg,
6 Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
og syna deg sin løynde visdom, kor han eig vit i dobbelt mål! Då skulde du nok skyna at Gud gjev deg noko til av syndi.
7 Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
Skal tru Guds tankedjup du kjenner? Hev du nått fram til Allvalds grensa?
Høgar’ enn himmelen - kva gjer du? Djupar’ enn helheimen - kva veit du? (Sheol h7585)
9 Delší jest míra její než země, a širší než moře.
Lenger enn jordi strekkjer seg og breidare enn havet sjølv.
10 Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
Når han skrid fram og legg i lekkjor, stemnar til doms, kven stoggar honom?
11 Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
Han kjenner deim som talar lygn; han ser den falske utan leiting.
12 Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
Det tome hovud fær forstand, og asenfolen vert til mann.
13 Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
Men vil du bu ditt hjarta rett og henderne mot honom breida
14 Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
og halda svik frå handa di og urett burte frå ditt tjeld,
15 Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
då kann du lyt’laust hovud lyfta, då stend du fast og ræddast ikkje;
16 Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
då kann du gløyma all di møda, liksom ei elv som framum rann.
17 K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
Klårar’ enn dagen stend ditt liv, og myrkret vert til morgongråe;
18 Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
då er du trygg, då hev du von, du ottelaus til kvile gjeng.
19 A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
Du ligg, og ingen upp deg skræmer, og mange vil deg gjerne tekkjast.
20 Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.
Men augo veiknar på dei vonde; dei hev’kje nokor tilflugt meir, men ventar på å anda ut.»
