Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
[Tædet animam meam vitæ meæ; dimittam adversum me eloquium meum: loquar in amaritudine animæ meæ.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Dicam Deo: Noli me condemnare; indica mihi cur me ita judices.
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Numquid bonum tibi videtur, si calumnieris me, et opprimas me opus manuum tuarum, et consilium impiorum adjuves?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Numquid oculi carnei tibi sunt? aut sicut videt homo, et tu videbis?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Numquid sicut dies hominis dies tui, et anni tui sicut humana sunt tempora,
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
ut quæras iniquitatem meam, et peccatum meum scruteris,
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
et scias quia nihil impium fecerim, cum sit nemo qui de manu tua possit eruere?
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Manus tuæ fecerunt me, et plasmaverunt me totum in circuitu: et sic repente præcipitas me?
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Memento, quæso, quod sicut lutum feceris me, et in pulverem reduces me.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Nonne sicut lac mulsisti me, et sicut caseum me coagulasti?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Pelle et carnibus vestisti me; ossibus et nervis compegisti me.
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Vitam et misericordiam tribuisti mihi, et visitatio tua custodivit spiritum meum.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Licet hæc celes in corde tuo, tamen scio quia universorum memineris.
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Si peccavi, et ad horam pepercisti mihi, cur ab iniquitate mea mundum me esse non pateris?
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Et si impius fuero, væ mihi est; et si justus, non levabo caput, saturatus afflictione et miseria.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
Et propter superbiam quasi leænam capies me, reversusque mirabiliter me crucias.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Instauras testes tuos contra me, et multiplicas iram tuam adversum me, et pœnæ militant in me.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Quare de vulva eduxisti me? qui utinam consumptus essem, ne oculus me videret.
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Fuissem quasi non essem, de utero translatus ad tumulum.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Numquid non paucitas dierum meorum finietur brevi? dimitte ergo me, ut plangam paululum dolorem meum,
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
antequam vadam, et non revertar, ad terram tenebrosam, et opertam mortis caligine:
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
terram miseriæ et tenebrarum, ubi umbra mortis et nullus ordo, sed sempiternus horror inhabitat.]
