Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
My soul is weary of my life, I will let go my speech against myself, I will speak in the bitterness of my soul.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
I will say to God: Do not condemn me: tell me why thou judgest me so.
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Doth it seem good to thee that thou shouldst calumniate me, and oppress me, the work of thy own hands, and help the counsel of the wicked?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Hast thou eyes of flesh: or, shalt thou see as man seeth?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Are thy days as the days of man, and are thy years as the times of men:
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
That thou shouldst inquire after my iniquity, and search after my sin?
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
And shouldst know that I have done no wicked thing, whereas there is no man that can deliver out of thy hand.
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Thy hands have made me, and fashioned me wholly round about, and dost thou thus cast me down headlong on a sudden?
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Remember, I beseech thee, that thou hast made me as the clay, and thou wilt bring me into dust again.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Hast thou not milked me as milk, and curdled me like cheese?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Thou hast clothed me with skin and flesh: thou hast put me together with bones and sinews:
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Thou hast granted me life and mercy, and thy visitation hath preserved my spirit.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Although thou conceal these things in thy heart, yet I know that thou rememberest all things.
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
If I have sinned and thou hast spared me for an hour: why dost thou not suffer me to be clean from my iniquity?
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
And if I be wicked, woe unto me: and if just, I shall not lift up my head, being filled with affliction and misery.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
And for pride thou wilt take me as a lioness, and returning thou tormentest me wonderfully.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Thou renewest thy witnesses against me, and multipliest thy wrath upon me, and pains war against me.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Why didst thou bring me forth out of the womb: O that I had been consumed that eye might not see me!
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
I should have been as if I had not been, carried from the womb to the grave.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Shall not the fewness of my days be ended shortly? suffer me, therefore, that I may lament my sorrow a little:
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
Before I go, and return no more, to a land that is dark and covered with the mist of death:
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
A land of misery and darkness, where the shadow of death, and no order, but everlasting horror dwelleth.
