Jakubův 4
1 Odkud jdou bojové a svády mezi vámi? Zdali ne odtud, totiž z líbostí vašich, kteréž rytěřují v oudech vašich?
Co působí vzájemné hádky a boje mezi vámi? Není to snad ctižádost, která vás ovládá? Po mnohém toužíte, a přece nic nemáte.
2 Žádáte, a nemáte; závidíte a dychtíte, a nemůžete dosáhnouti; bojujete a válčíte, a však neobdržíváte, proto že neprosíte.
Chcete mít totéž co druzí – i za cenu, že je ničíte, ale nemůžete toho dosáhnout. Bojujete a pletichaříte, zatímco byste se měli modlit.
3 Prosíte, a nebéřete, proto že zle prosíte, abyste na své líbosti vynakládali.
A pokud se modlíte, nic nedostáváte, protože prosíte ze špatných pohnutek, abyste uspokojili sami sebe.
4 Cizoložníci a cizoložnice, což nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně Boží? A protož kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá.
Podobáte se nevěrné ženě, která koketuje s nepřítelem svého muže. Cožpak nechápete, že když chcete být zadobře kde s kým, odcizujete se nutně Bohu? Znovu vám říkám, že nemůžete být lidmi blízkými Bohu, pokud toužíte po přízni tohoto světa.
5 Což mníte, že nadarmo dí písmo: Zdali k závisti nakloňuje duch ten, kterýž přebývá v nás?
Myslíte si snad, že Bůh, který si nás stvořil pro sebe, může souhlasit s tím, že koketujeme s jeho nepřítelem?
6 Nýbrž hojnější dává milost. Nebo dí: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.
Boží láska je však přece větší než naše zpronevěra. Vždyť Bible praví: „Bůh se staví proti pyšným, ale nad pokornými se smilovává.“
7 Poddejtež se tedy Bohu, a zepřete se ďáblu, i utečeť od vás.
Proto se před Bohem v pokoře skloňte. Postavte se na odpor ďáblu a on od vás uteče. Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám.
8 Přibližte se k Bohu, a přiblížíť se k vám. Umejte ruce, hříšníci, a očisťte srdce vy, kteříž jste dvojité mysli.
Očistěte si ruce, hříšníci, a dejte svá srdce cele Bohu, nerozhodní.
9 Ssouženi buďte, a kvělte, a plačte; smích váš obratiž se v kvílení, a radost v zámutek.
Uvědomte si svou ubohost, zarmuťte se a plačte nad sebou. Při tomto poznání není čas na smích a radost, ale na pokání.
10 Ponižte se před oblíčejem Páně, a povýšíť vás.
Ponížíte-li se takto před Bohem, on vás pozvedne.
11 Neutrhejtež jedni druhým, bratří. Kdož utrhá bratru, a potupuje bratra svého, utrhá zákonu, a potupuje zákon. Tupíš-li pak zákon, nejsi plnitel zákona, ale soudce.
Bratři, nesnižujte se a nesuďte jeden druhého. Kdo to dělá, staví se nad zákon. Místo aby ho plnil, hraje si na soudce.
12 Jedenť jest vydavatel zákona, kterýž může spasiti i zatratiti. Ty kdo jsi, ješto tupíš jiného?
Je jen jeden zákonodárce a soudce – Bůh. Jenom on může udělit milost, nebo odsoudit. Na jaké místo se to stavíš, když soudíš bližního?
13 Ale nuže vy, kteříž říkáte: Dnes neb zítra vypravíme se do onoho města, a pobudeme tam přes celý rok, a budeme kupčiti, a něco zištěme;
Slyším, že někteří říkáte: „Co nejdřív se přesuneme do toho či onoho města, budeme tam asi rok pracovat a vyděláme si spoustu peněz.“
14 (Ješto nevíte, co zítra bude. Nebo jaký jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí.)
Jak můžete vědět, co se stane zítra? Vždyť náš život se podobá ranní mlze, která se objeví a za chvíli zase zmizí.
15 Místo toho, co byste měli říci: Bude-li Pán chtíti, a budeme-li živi, učiníme toto neb onono.
Měli byste spíše říkat: „Jestli si to bude Pán přát a zachová-li nás při životě, uděláme to či ono.“
16 Vy pak chlubíte se v pýše své. Všeliká taková chlouba zlá jest.
Ale vy mluvíte jen o vlastních plánech a chvástáte se jimi.
17 A protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, hřích má.
Takové sebejisté řeči jsou hřích. O tom všem, co jsem vám dosud napsal, platí: Kdo ví, co má činit, a neřídí se podle toho, má hřích.
