Židům 6
1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
Tāpēc nerunāsim par tām kristīgām sākuma mācībām, bet dosimies uz to pilnību, ne atkal pamatu likdami ar atgriešanos no nedzīviem darbiem un ar ticību uz Dievu,
Ar mācību par kristību, par roku uzlikšanu, par miroņu augšāmcelšanos, par mūžīgu sodību. (aiōnios g166)
3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
Arī to mēs darīsim, ja tikai Dievs to ļauj.
4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
Jo tas nevar būt, ka tie, kas vienreiz bijuši apgaismoti un baudījuši tās debesu dāvanas un daļu dabūjuši pie Tā Svētā Gara,
Un baudījuši to labo Dieva vārdu un tās nākamās pasaules spēkus, (aiōn g165)
6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
Un atkāpjas, ka tie atkal varētu tapt atjaunoti uz atgriešanos no grēkiem, jo tie Dieva Dēlu sev atkal krustā sit un liek smieklā.
7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
Jo tā zeme, kas iedzer to daudzkārt līstošo lietu un nes derīgu zāli tiem, kuru dēļ tā arī tiek apstrādāta, tā dabū svētību no Dieva.
8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
Bet kas ērkšķus un dadžus nes, tā ir nederīga, un tai lāsts ir tuvu, un gals degšanā.
9 A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
Bet no jums, mīļie, mēs ceram ko labāku, un ka dzīsities pēc pestīšanas, jebšu tā runājam.
10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
Jo Dievs nav netaisns, ka Viņš aizmirstu jūsu darbu un to mīlestību, ko esat parādījuši pie Viņa vārda, kad jūs tiem svētiem kalpojāt un vēl kalpojiet.
11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje,
Bet mēs gribam, ka ikviens no jums parāda to pašu uzcītību uz cerības pilnību līdz galam;
12 Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
Lai jūs netopat kūtri, bet tiem dzenaties pakaļ, kas caur ticību un pacietīgu gaidīšanu iemanto tās apsolīšanas.
13 Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
Jo kad Dievs Ābrahāmam to apsolīšanu deva, un kad Viņš nevarēja pie nekāda lielāka zvērēt, tad Viņš zvērēja pie Sevis paša,
14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
Sacīdams: patiesi, Es svētīdams tevi svētīšu un vairodams tevi vairošu.
15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
Un tā Ābrahāms pacietīgi gaidīdams to dabūja, kas bija apsolīts.
16 Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
Jo cilvēki zvēr pie kāda lielāka nekā viņi paši, un zvērēšana viņiem nobeidz visu strīdu un ir par apstiprināšanu.
17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
Tad nu Dievs, gribēdams tiem apsolīšanas mantiniekiem Savu nepārvēršamo padomu jo skaidri parādīt, zvērēdams vidū nācis;
18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal, ) měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
Ka mēs caur divām nepārvēršamām lietām - jo nevar būt, ka Dievs melotu - dabūtu stipru iepriecināšanu, mēs, kas steidzamies to solīto cerību saņemt;
19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
Tā mums ir tā kā uzticīgs un stiprs dvēseles enkurs, kas ieķerās priekškaramā auta iekšpusē.
