Židům 6
1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
Wherefore, dismissing the elementary discourse concerning the Christ, unto maturity, let us be tending, not, again, a foundation, laying down—of repentance from dead works, and of faith towards God,
Of immersions—in respect of teaching, and of the laying on of hands, of the resurrection of the dead, and of judgment age-abiding; — (aiōnios g166)
3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
And, this, will we do, if at least, God, permit.
4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
For it is impossible—as to these who have been, once for all, illuminated, who have tasted also of the heavenly free-gift, and have been made, partners, in a Holy Spirit,
And have tasted God’s utterance to be, sweet, mighty works also of a coming age, (aiōn g165)
6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
And who have fallen away, again, to be remoulding them into repentance; seeing they are again crucifying unto themselves the Son of God, and holding him up as an example.
7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
For, land, which hath drunk in, the rain, thereupon ofttimes coming, and which bringeth forth vegetation fit for them for whom it is even cultivated, partaketh of a blessing from God;
8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
But, should it be bringing forth thorns and briars, it is disapproved, and, unto cursing, nigh, —whose end is for burning.
9 A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
But we are persuaded, concerning you, beloved, the things which are better and which contain salvation, though, even thus we speak.
10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
For, not unrighteous, is God, to be forgetful of your work and of the love which ye have shewn forth for his name, in that ye have ministered unto the saints, and are ministering,
11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje,
But we covet that, each one of you, be shewing forth the same diligence, unto the full assurance of the hope throughout:
12 Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
In order that, not slothful, ye may become, but imitators of them who, through faith and patience, were becoming heirs of the promises.
13 Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
For, when to Abraham God made promise, seeing he had no one greater by whom to swear, He sware, by himself, —
14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
saying—Truly, if blessing I will bless thee, and, multiplying, I will multiply thee;
15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
And, thus, being patient, he attained unto the promise.
16 Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
For, men, by the greater one, swear, and, with them, an end of all gainsaying by way of confirmation is, the oath:
17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
Wherein God, being, more abundantly disposed to shew forth unto the heirs of the promise the unchangeableness of his counsel, mediated, with an oath, —
18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal, ) měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
In order that, through means of two unchangeable things, in which it was impossible for God to make himself false, a mighty consolation, we might have, who have fled along to grasp, the fore-lying hope,
19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
Which we have, as an anchor of the soul, both secure and firm, and entering into the interior of the veil:
