Ezdráš 9
1 A když se to vykonalo, přistoupili ke mně knížata, řkouce: Neoddělil se lid Izraelský, ani kněží a Levítové od národů zemí, ale činí podlé ohavností Kananejských, Hetejských, Ferezejských, Jebuzejských, Ammonitských, Moábských, Egyptských a Amorejských.
А кад се то сврши, приступише к мени кнезови говорећи: Народ Израиљев и свештеници и Левити нису се одвојили од народа земаљских ради гадова њихових, од Хананеја, Хетеја, Ферезеја, Јевусеја, Амонаца, Моаваца, Мисираца и Амореја.
2 Nebo nabrali sobě a synům svým dcer jejich, a smísili se símě svaté s národy zemí, a knížata a vrchnost první byla v tom přestoupení.
Јер узеше кћери њихове себи и синовима својим, те се помеша свето семе с народима земаљским; и рука свештеничка и главарска беше прва у том преступу.
3 Kteroužto věc když jsem uslyšel, roztrhl jsem roucho své i plášť, a trhal jsem vlasy s hlavy své i z brady, a seděl jsem zděšený.
И кад чух то, раздрех хаљину своју и плашт свој, и скубох косу с главе своје и браду своју, и седох тужан.
4 I shromáždili se ke mně všickni, třesoucí se před řečmi Boha Izraelského pro přestoupení lidu přestěhovaného, já pak seděl jsem zděšený, až do oběti večerní.
И скупише се к мени сви који се бојаху речи Бога Израиљевог за преступ оних који дођоше из ропства, а ја сеђах тужан до вечерње жртве.
5 Ale v čas oběti večerní vstal jsem od trápení svého, maje na sobě roucho roztržené i plášť svůj, a klekl jsem na kolena svá, rozprostíraje ruce své k Hospodinu Bohu svému.
А о вечерњој жртви устах од јада свог у раздртој хаљини и плашту, клекавши на колена своја раширих руке своје ка Господу Богу свом,
6 A řekl jsem: Bože můj, stydím se a hanbím pozdvihnouti, Bože můj, tváři své k tobě; nebo nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostlo až k nebi.
И рекох: Боже мој! Стидим се и срамим се подигнути очи своје к Теби, Боже мој; јер безакоња наша намножише се сврх главе и кривице наше нарастоше до неба.
7 Ode dnů otců našich u veliké jsme vině až do tohoto dne, a pro nepravosti naše vydáni jsme my, králové naši i kněží naši v ruku králů zemí pod meč, v zajetí a v loupež, a v zahanbení tváři, tak jakž se to nyní děje.
Од времена отаца својих до данас под кривицом смо великом, и за безакоња своја бисмо предани ми и цареви наши и свештеници наши у руке царевима земаљским под мач, у ропство, у грабеж и у срамоту, као што се види данас.
8 Teď pak rychle stala se nám milost od Hospodina Boha našeho, že zanechal nám ostatků, a dal nám obydlí na místě svatém, aby osvítil oči naše Bůh náš, a dal nám maličké povydchnutí od služby naší.
А сада зачас дође нам милост од Господа Бога нашег, те нам остави остатак и даде нам клин у светом месту свом да би просветлио очи наше Бог наш и дао нам да мало одахнемо у ропству свом.
9 Nebo ač jsme byli služebníci, však nenechal nás Bůh náš v porobě naší, ale naklonil k nám milostí krále Perské, dav nám život, abychom vyzdvihli dům Boha našeho, a zase obnovili pustiny jeho, nýbrž ohradil nás v Judstvu a v Jeruzalémě.
Јер робље смо, али у ропству нашем није нас оставио Бог наш, него нам даде те нађосмо милост пред царевима персијским давши нам да одахнемо да подигнемо дом Бога свог и оправимо пустолине његове, и давши нам ограду у Јудеји у Јерусалиму.
10 Nyní tedy což díme, ó Bože náš, po těch věcech, poněvadž jsme opustili přikázaní tvá,
Сада дакле шта да кажемо, Боже наш, после тога? Јер остависмо заповести Твоје,
11 Kteráž jsi vydal skrze služebníky své proroky, řka: Země ta, do kteréž jdete, abyste jí dědičně vládli, jest země nečistá, pro nečistotu národů těch zemí, pro ohavnosti jejich, kterýmiž ji naplnili všudy naskrze v nečistotě své.
Које си заповедио преко слуга својих пророка говорећи: Земља у коју идете да је наследите земља је нечиста од нечистоте народа земаљских, с гадова њихових, којима је напунише од краја до краја у нечистоти својој.
12 Protož nyní dcer vašich nedávejte synům jejich, a dcer jejich nebeřte synům vašim, a nehledejte pokoje jejich a dobrého jejich, až na věky, abyste se zmocnili, a jedli dobré věci země, a k dědičnému vládařství zanechali ji synům svým až na věky.
И зато кћери својих не дајите за синове њихове, и кћери њихових не узимајте за синове своје, и не тражите мир њихов ни добро њихово до века да бисте се окрепили, јели добра оне земље и оставили је у наследство синовима својим довека.
13 Po všech pak těch věcech, kteréž na nás přišly pro zlé skutky naše, a pro veliké naše provinění, poněvadž ty, Bože náš, netrestal jsi nás podlé nepravostí našich, a dal jsi nám vysvobození takové,
И после свега што дође на нас за зла дела наша и за велику кривицу нашу, јер си нас, Боже наш, покарао мање него што греси наши заслужују, и дао си нам остатак овакав,
14 Opět-liž bychom rušiti měli tvá přikázaní, a přízniti se s národy těmito ohavnými? Zdaliž bys se zůřivě nehněval na nás, až bys nás do konce vyhladil, tak že by žádný nezůstal a neušel?
Еда ли ћемо опет преступати заповести Твоје и пријатељити се с овим гадним народима? Не би ли се разгневио на нас докле нас не би потро да ни један не остане и не избави се?
15 Hospodine Bože Izraelský, ty jsi spravedlivý; nebo jsme pozůstali ostatkové, jakž se to vidí dnešního dne. Aj, my jsme před tebou s proviněním svým, ač bychom neměli postavovati se před tváří tvou pro věci takové.
Господе Боже Израиљев! Ти си праведан, јер остасмо остатак, као што са види данас. Ево ми смо пред Тобом с кривицом својом, премда се не може стајати пред Тобом за то.
