Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Rijeèi propovjednika sina Davidova cara u Jerusalimu.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Taština nad taštinama, veli propovjednik, taština nad taštinama, sve je taština.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
Kaka je korist èovjeku od svega truda njegova, kojim se trudi pod suncem?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
Naraštaj jedan odlazi i drugi dolazi, a zemlja stoji uvijek.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
Sunce izlazi i zalazi, i opet hiti na mjesto svoje odakle izlazi.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
Vjetar ide na jug i obræe se na sjever: ide jednako obræuæi se, i u obrtanju svom vraæa se.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
Sve rijeke teku u more, i more se ne prepunja; odakle teku rijeke, onamo se vraæaju da opet teku.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
Sve je muèno, da èovjek ne može iskazati; oko se ne može nagledati, niti se uho može naslušati.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
Što je bilo to æe biti, što se èinilo to æe se èiniti, i nema ništa novo pod suncem.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Ima li što za što bi ko rekao: vidi, to je novo? Veæ je bilo za vijekova koji su bili prije nas.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
Ne pominje se što je prije bilo; ni ono što æe poslije biti neæe se pominjati u onijeh koji æe poslije nastati.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
Ja propovjednik bijah car nad Izrailjem u Jerusalimu;
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
I upravih srce svoje da tražim i razberem mudrošæu sve što biva pod nebom; taj muèni posao dade Bog sinovima ljudskim da se muèe oko njega.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
Vidjeh sve što biva pod suncem, i gle, sve je taština i muka duhu.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
Što je krivo ne može se ispraviti, i nedostaci ne mogu se izbrojiti.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
Ja rekoh u srcu svom govoreæi: evo, ja postah velik, i pretekoh mudrošæu sve koji biše prije mene u Jerusalimu, i srce moje vidje mnogo mudrosti i znanja.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
I upravih srce svoje da poznam mudrost i da poznam bezumlje i ludost; pa doznah da je i to muka duhu.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
Jer gdje je mnogo mudrosti, mnogo je brige, i ko umnožava znanje, umnožava muku.
