Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of the Preacher, the son of David, king in Jerusalem.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, saith the Preacher, vanity of vanities, all is vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What profit hath a man by all his labor with which he wearieth himself under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
One generation passeth away, and another generation cometh; while the earth abideth for ever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun riseth, and the sun goeth down, and hasteneth to the place whence it arose.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goeth toward the south, and turneth about to the north; round and round goeth the wind, and returneth to its circuits.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea, yet the sea is not full; to the place whence the rivers come, thither they return.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All words become weary; man cannot express it; the eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
The thing that hath been is that which shall be, and that which hath been done is that which shall be done; and there is no new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there any thing of which one may say, “Behold, this is new”? It was long ago, in the times which were before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is no remembrance of former things, and of things that are to come there shall be no remembrance to those who live afterwards.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I, the Preacher, was king over Israel at Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I gave my mind to seek and to search out with wisdom concerning all things which are done under heaven; an evil business, which God hath given to the sons of men, in which to employ themselves.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I saw all the things which are done under the sun; and, behold, it was all vanity, and striving after wind.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
That which is crooked cannot be made straight, and that which is wanting cannot be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I communed with my heart, saying, “Behold, I have gained more and greater wisdom than all who have been before me at Jerusalem; yea, my mind hath seen much wisdom and knowledge.”
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I gave my mind to know wisdom, and to know senselessness and folly; I perceived that this also is striving after wind.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom is much vexation, and he that increaseth knowledge increaseth sorrow.
