Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of the Preacher, the son of David, king in Jerusalem.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, saith the Preacher, vanity of vanities! all is vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What profit hath man of all his labour wherewith he laboureth under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
[One] generation passeth away, and [another] generation cometh, but the earth standeth for ever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun also riseth, and the sun goeth down, and hasteth to its place where it ariseth.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goeth towards the south, and turneth about towards the north: it turneth about continually, and the wind returneth again to its circuits.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea, yet the sea is not full: unto the place whither the rivers go, thither they go again.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All things are full of toil; none can express it. The eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
That which hath been is that which shall be; and that which hath been done is that which will be done: and there is nothing new under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there a thing whereof it may be said, See, this is new? It hath been already in the ages which were before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is no remembrance of former things; neither shall there be remembrance of things that are to come with those who shall live afterwards.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I, the Preacher, was king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I applied my heart to seek and search out by wisdom concerning all that is done under the heavens: this grievous occupation hath God given to the children of men to weary themselves therewith.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that are done under the sun, and behold, all is vanity and pursuit of the wind.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
That which is crooked cannot be made straight; and that which is wanting cannot be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I communed with mine own heart, saying, Lo, I have become great and have acquired wisdom more than all they that have been before me over Jerusalem; and my heart hath seen much of wisdom and knowledge.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I applied my heart to the knowledge of wisdom, and to the knowledge of madness and folly: I perceived that this also is a striving after the wind.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom is much vexation, and he that increaseth knowledge increaseth sorrow.
