Kazatel 3
1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
Za vsako stvar je obdobje in čas za vsak namen pod nebom:
2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
čas, da si rojen in čas za smrt, čas za sajenje in čas za ruvanje tega, kar je vsajeno,
3 Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
čas za ubijanje in čas za zdravljenje, čas za rušenje in čas za gradnjo,
4 Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
čas za jokanje in čas za smejanje, čas za žalovanje in čas za ples,
5 Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
čas za odmetavanje kamnov in čas za zbiranje kamnov, čas za objemanje in čas za zadržanje pred objemanjem,
6 Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
čas za pridobivanje in čas za izgubljanje, in čas za hranjenje in čas za odmetavanje,
7 Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
čas za paranje in čas za šivanje, čas za molčanje in čas za govorjenje,
8 Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
čas za ljubezen in čas za sovraštvo, čas vojne in čas miru.
9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
Kakšno korist ima kdor dela v tem, v čemer se trudi?
10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
Videl sem muko, ki jo Bog daje človeškim sinovom, da bi bili vežbani v tem.
11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
Vsako stvar je naredil krasno ob svojem času. Prav tako je v njihovo srce postavil svet, tako da noben človek ne more spoznati dela, ki ga Bog dela od začetka do konca.
12 Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
Vem, da ni dobrega v njih, temveč za človeka, da se veseli in da v svojem življenju dela dobro.
13 Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
Prav tako, da naj bi vsak človek jedel, pil in užival dobro od vsega svojega truda, to je darilo od Boga.
14 Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
Vem, da karkoli Bog dela, bo to za vedno. Nič ne more biti k temu dodano niti karkoli od tega odvzeto. Bog to dela, da naj bi se ljudje bali pred njim.
15 To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
To, kar je bilo, je sedaj in to, kar naj bi bilo, je že bilo in Bog zahteva to, kar je minilo.
16 Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
Poleg tega sem pod soncem videl kraj sodbe, da je bila tam zlobnost in kraj pravičnosti, da je bila tam krivičnost.
17 I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
V svojem srcu sem rekel: ›Bog bo sodil pravičnega in zlobnega, kajti tam je čas za vsak namen in za vsako delo.‹
18 Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
V svojem srcu sem rekel glede stanja človeških sinov, da bi se jim Bog lahko pokazal in da bi lahko videli, da so oni sami živali.
19 Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
Kajti to, kar zadene človeške sinove, zadene živali, celo ena stvar jih zadene; kakor umre eden, tako umre drugi, da, vsi imajo en dih, tako da človek nima nobene premoči nad živaljo, kajti vse je ničevost.
20 Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
Vsi gredo k enemu kraju, vsi so iz prahu in vsi se ponovno spremenijo v prah.
21 Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
Kdo pozna človekovega duha, ki gre navzgor in duha živali, ki gre navzdol k zemlji?
22 Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?
Zatorej zaznavam, da ni ničesar boljšega, kakor da naj bi se človek veselil v svojih lastnih delih, kajti to je njegov delež, kajti kdo ga bo privedel, da vidi kaj bo za njim?
