Skutky Apoštolů 27
1 A když bylo již usouzeno, abychom my se plavili do Vlach, poručen jest i Pavel i někteří jiní vězňové setníku, jménem Juliovi, kterýž byl nad houfem Augustovým.
Un kad tas bija nospriests, ka mums bija pārcelties uz Itāliju, tad tie Pāvilu un kādus citus cietumniekus nodeva vienam karakapteinim, ar vārdu Julijus, no ķeizara karoga.
2 Tedy všedše na lodí Adramyttenskou, abychom se plavili podlé krajin Azie, pustili jsme se. A byl s námi Aristarchus Macedonský z Tessaloniky.
Un vienā Adramitijas laivā kāpuši, mēs gribējām Āzijas pilsētām iet garām, un aizcēlāmies, un Aristarks, tas Maķedonietis no Tesalonikas, bija mums līdz.
3 Druhý pak den připlavili jsme se k Sidonu. A tu Julius přívětivě se maje ku Pavlovi, dopustil mu, aby jda k přátelům, u nich měl pohodlí.
Un otrā dienā mēs laidām malā pie Sidonas. Un Julijus laipnīgi pret Pāvilu turēdamies atļāva pie tiem draugiem iet, ka tas no tiem dabūtu apgādāšanu.
4 A berouce se odtud, plavili jsme se podlé Cypru, proto že byli větrové odporní.
Un mēs no turienes aizcēlušies braucām apakš Kipras, jo vēji mums bija pretī.
5 A tak přeplavivše se přes moře Cilické a Pamfylické, přišli jsme do Myry, města Lycického.
Un gar Ķiliķiju un Pamfiliju pār jūru pārcēlušies mēs nācām uz Miru Liķijas zemē.
6 A tu našed setník bárku Alexandrinskou, kteráž měla plouti do Vlach, uvedl nás na ni.
Un tur tas kapteinis atrada vienu laivu no Aleksandrijas, kas gāja uz Itāliju, un lika mums tanī iekāpt.
7 A když jsme za mnoho dní znenáhla se plavili, a sotva přijeli proti Gnidum, proto že vítr nám bránil, i podjeli jsme Krétu podlé Salmóny.
Un mēs kādas dienas lēni braukdami un ar mokām pret Knidu nākuši, tāpēc ka vējš mūs nelaida, braucām gar Krietu pret Salmoni.
8 A sotva ji pomíjeti mohše, přijeli jsme na jedno místo, kteréž slove Pěkný břeh, od kteréhož nedaleko bylo město Lasea.
Un ar mokām tur garām braukuši mēs nācām kādā vietā, ko sauc par krāšņu ostu, kur Laseas pilsēta bija tuvu.
9 Když pak drahný čas přešel, a již bylo nebezpečné plavení, (nebo již byl i půst pominul, ) napomínal Pavel,
Kad nu labs laiks bija pagājis un braukšana jau bija bailīga, tāpēc ka arī gavēņu laiks jau bija pāri, tad Pāvils tos pamācīja,
10 Řka jim: Muži, vidím, že s ublížením a s mnohou škodou netoliko nákladu a lodí, ale i životů našich toto plavení bude.
Uz tiem sacīdams: “Vīri, es redzu, ka tā braukšana notiks ar grūtumu un lielu postu, ne vien pie preces un laivas, bet arī pie mūsu dzīvības.”
11 Ale setník více věřil správci lodí a marináři, než tomu, co Pavel pravil.
Bet tas kapteinis vairāk ticēja stūrmanim un kuģiniekam, nekā tam, ko Pāvils sacīja.
12 A když nebylo tu příhodného přístavu, kdež by pobyli přes zimu, mnozí tak radili, aby se předce pustili odtud, zda by jak mohli, přijedouce do Fenicen, přes zimu tu pobyti na břehu Kréty, kterýž leží k větru nešpornímu, a k větru mezi západním a půlnočním vějícímu.
Un kad tā mala nederēja, tur par ziemu mist, tad tā lielā puse padomu deva, no turienes aizcelties, vai nevarētu pie Feniķes kļūt, un tur par ziemu palikt; tā ir osta iekš Krietas un stāv pret dienvidu vēju un vakara vēju.
13 A když počal vítr víti od poledne, za to měli, že se budou umíněnou cestou držeti, ale pustivše se, jeli blízko Kréty.
Un kad dienvidu vējš lēni pūta, tad viņiem šķita, ka savu nodomu panākuši, un enkurus uzvilkuši, tie laida jo tuvu gar Krietu.
14 Po neveliké pak chvíli udeřil na ně vítr bouřlivý půlnoční, kterýž slove Euroklydon.
Bet neilgi pēc tam viesuļa vējš, kas top saukts idus, pacēlās pret to salu.
15 A když lodí zachvácena byla, a nemohla odolati větru, pustivše, tak jsme se vezli.
Un kad laiva tapa līdz aizrauta un nespēja pret vēju turēties, tad mēs to padevām un tapām nesti.
16 A v běhu snešeni byvše pod jeden ostrov neveliký, kterýž slove Klauda, sotva jsme mohli obdržeti člun.
Un kad mēs pie vienas salas nācām, kas Klauda top saukta, tad mēs tikko varējām mazo laiviņu saturēt.
17 Kterýž zdvihše, pomoci užívali, podpásavše bárku; a bojíce se, aby neuhodili na místo nebezpečné, spustivše plachtu, tak se plavili.
To tie uzvilkuši, ar virvēm to laivu nostiprināja, un bīdamies, ka uz seklumu neuzklīstu, zēģeli nolaida zemē un mētājās.
18 A když bouře vichrová námi velmi zmítala, nazejtří náklad ven metali.
Un kad vētrā ļoti tapām mētāti, tad otrā dienā sāka lādiņu izmest.
19 A v třetí den i to nádobí bárce potřebné svýma rukama vyházeli jsme.
Un trešā dienā mēs ar savām pašu rokām laivas rīkus izmetām.
20 A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem odjata.
Un kad kādas dienas ne saule, ne zvaigznes nespīdēja un liela auka mūs spieda, tad visa glābšanas cerība mums izzuda.
21 A když jsme již byli hladem velmi ztrápeni, tehdy stoje Pavel u prostřed nich, řekl: Měli jste zajisté, ó muži, uposlechnouce mne, nehýbati se od Kréty, a uvarovati se nebezpečenství tohoto a škody.
Un kad tie ilgi nebija ēduši, Pāvils cēlās viņu vidū sacīdams: “Jums, ak vīri, būtu pienācies man paklausīt un neaizbraukt no Krietas un izsargāties no tāda grūtuma un skādes.
22 A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne žádný z vás, kromě bárky samé.
Un tagad es jūs pamācu turēt drošu prātu, jo nevienam no jums dzīvība nezudīs, bet vien tā laiva.
23 Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem, a kterémuž sloužím,
Jo šinī naktī man piestājās viens eņģelis no Tā Dieva, kam es piederu un kam es arī kalpoju,
24 Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou.
Sacīdams: “Nebīsties, Pāvil, tev būs nākt ķeizara priekšā, un redzi Dievs tev visus ir dāvinājis, kas līdz ar tevi ir laivā.”
25 Protož buďte dobré mysli, muži; neboť věřím Bohu, že se tak stane, jakž jest mi mluveno.
Tāpēc turat drošu prātu, jūs vīri: jo es Dievam ticu, ka tas tā notiks, kā man sacīts.
26 Mámeť se pak dostati na nějaký ostrov.
Bet mēs tapsim izmesti pie kādas salas.”
27 A když již byla čtrnáctá noc, a my se plavili po moři Adriatickém, okolo půlnoci, domnívali se plavci, že by se jim okazovala krajina nějaká.
Kad nu tā četrpadsmitā nakts bija nākusi, un mēs Adrijas jūrā tapām mētāti ap nakts vidu, tad tie laivinieki bijās, ka neuzdurtos uz kādu malu.
28 Kteříž spustivše olovnici, nalezli hlubokost dvadcíti loktů; a odjevše odtud maličko, opět spustivše olovnici, nalezli patnácti loktů.
Un tie lodi izmeta un atrada divdesmit asis, un maķenīt tālāk atkal lodi izmetuši, atrada piecpadsmit asis.
29 A bojíce se, aby na místa skalnatá neuhodili, spustivše z bárky čtyři kotve, žádali, aby den byl.
Un bīdamies, ka uz akmeņiem neuzklīstu, tie meta no laivas pakaļgala četrus enkurus un vēlējās, ka gaisma austu.
30 Když pak chtěli marináři uteci z bárky, a pustiti člun do moře, pod zámyslem, jako by chtěli od předku lodí kotve roztahovati,
Bet kad tie laivinieki meklēja no laivas bēgt un mazo laiviņu nolaida jūrā, melodami, ka no priekšgala enkurus gribot nolaist,
31 Řekl Pavel setníkovi a žoldnéřům: Nezůstanou-li tito na lodí, vy nebudete moci zachováni býti.
Tad Pāvils uz to kapteini un tiem karavīriem sacīja: “Ja šie nepaliek laivā, tad jūs nevarat izglābties.”
32 Tedy žoldnéři utínali provazy u člunu, a pustili jej, aby pryč plynul.
Tad tie karavīri tās laiviņas virves nocirta un lika tai nokrist.
33 A když již dnělo, napomínal Pavel všech, aby pojedli, řka: Již jest tomu dnes čtrnáctý den, jakž očekávajíce, trváte lační, nic nejedouce.
Un kamēr gaisma ausa, Pāvils visus lūdza, lai barības pabauda, sacīdams: “Šodien ir tā četrpadsmitā diena, ka jūs gaidīdami paliekat neēduši un nekā neesat baudījuši.
34 Protož prosím vás, abyste pojedli, neboť to k zachování vašeho zdraví slouží; žádnéhoť zajisté z vás vlas s hlavy nespadne.
Tādēļ es jūs pamācu, barību ņemt; jo tas jums pašiem būs par labu; jo nevienam no jums ne mats no galvas nekritīs.”
35 To pověděv, a vzav chléb, díky vzdával Bohu přede všemi, a rozlomiv, počal jísti.
Un to sacījis un maizi ņēmis, viņš Dievam pateicās visu priekšā un to pārlauzis iesāka ēst.
36 A tak potěšeni byvše všickni, pojedli i oni.
Un visi iedrošināti ņēma arī barību.
37 Bylo pak nás všech osob na lodí dvě stě sedmdesáte a šest.
Un mēs tanī laivā pavisam bijām divsimt un septiņdesmit un sešas dvēseles.
38 A nasyceni byvše pokrmem, oblehčovali bárku, vysýpajíce pšenici do moře.
Un paēduši tie laivu atviegloja, labību jūrā izmezdami.
39 A když byl den, nemohli země viděti, než okřídlí nějaké znamenali, ano má břeh, k němuž myslili, kdyby jak mohli přistati s lodí.
Un kad gaisma ausa, tie to zemi nepazina, bet ieraudzīja vienu jūras līci, kura malā tie laivu gribēja pielaist, ja tik varētu.
40 A vytáhše kotvy, pustili se po moři, rozpustivše také provazy pravidl; a zdvihše plachtu k větru, táhli se k břehu.
Un tie enkurus nocirtuši palaida jūrā un turklāt stūra saites atraisījuši un zēģeli pa vējam pacēluši dzinās pie malas.
41 Ale když trefili na to místo, kdež se dvoje moře schází, tu se zastavila lodí. A přední konec lodí uváznutý stál, nehýbaje se, zadní pak konec lámal se násilím vln.
Bet tie noklīda tādā vietā, kur uz abējām pusēm bija jūra, un laiva dauzījās, un priekšgals uzgāja uz sēkli un palika nekustināms, un pakaļgals tapa sadauzīts no viļņu varas.
42 Tedy žoldnéři radili, aby vězně zmordovali, aby jim některý vyplyna, neutekl.
Tad to karavīru padoms bija, tos saistītos nokaut, lai neviens izpeldēdams neizbēgtu.
43 Ale setník chtěje zachovati Pavla, nedal toho učiniti. I rozkázal těm, kteříž mohli plovati, aby se pustili nejprv, a vyplynuli na zem,
Bet tas kapteinis, gribēdams Pāvilu izglābt, viņu padomam turējās pretī un pavēlēja tiem, kas varēja peldēt, papriekš ūdenī ielaisties un malā iet,
44 Jiní pak na dskách, a někteří na kusích lodí. A tak se stalo, že všickni zdraví vyšli na zemi.
Un tiem citiem, vai uz galdiem, vai uz kādiem laivas gabaliem; un tā notika, ka visi izglābās un tika malā.
