2 Korintským 2

1 Toto jsem pak sobě uložil, abych k vám zase s zámutkem nepřišel.

2 Nebo jestliže já vás zarmoutím, i kdo jest, ješto by mne obveselil, než ten, kterýž jest ode mne zarmoucen?

3 A toto samo psal jsem vám, abych přijda, neměl zámutku z těch, z nichž bych se měl radovati, doufaje o všech o vás, že radost má jest všech vás.

4 Nebo z velikého ssoužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kterouž k vám velikou mám.

5 Jestližeť pak kdo zarmoutil, ne mneť zarmoutil, ale poněkud, (abych nepřetížil, ) všecky vás.

6 Dostiť má takový na tom trestání od mnohých,

7 Tak abyste naproti tomu již raději odpustili, a potěšili ho, aby snad přílišným zámutkem nebyl sehlcen takový.

8 Protož prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku.

9 Nebo i proto psal jsem, abych zkušením zvěděl, jste-li ve všem poslušni.

10 Komuž pak vy co odpouštíte, i já. Nebo i já, jestliže jsem co odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás jsem učinil, před oblíčejem Kristovým, abychom nebyli oklamáni od satana.

11 Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá.

12 Když jsem pak přišel do Troady, příčinou evangelium Kristova, ačkoli dvéře mi otevříny byly skrze Pána, však neměl jsem upokojení v duchu svém, proto že jsem nenalezl Tita, bratra svého.

13 Ale požehnav jich, odšel jsem do Macedonie.

14 Bohu pak chvála, kterýž vždycky dává nám vítězství v Kristu, a vůni známosti své zjevuje skrze nás na každém místě.

15 Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou,

16 Těmto zajisté vůně smrtelná k smrti, oněmno pak vůně života k životu. Ale k tomu kdo jest způsobný?

17 Neboť nejsme, jako mnozí, cizoložící slovo Boží, ale jako z upřímnosti, ale jako z Boha, před oblíčejem Božím, o Kristu mluvíme.