< Psalmi 104 >
1 Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja, Jahve, Bože moj, silno si velik! Odjeven veličanstvom i ljepotom,
Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2 svjetlošću ogrnut kao plaštem! Nebo si razapeo kao šator,
Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3 na vodama sagradio dvorove svoje. Od oblaka praviš kola svoja, na krilima vjetrova putuješ.
Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4 Vjetrove uzimaš za glasnike, a žarki oganj za slugu svojega.
Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5 Zemlju si stavio na stupove njene: neće se poljuljati u vijeke vjekova,
Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6 pokrio si je vodama bezdanim k'o haljinom, iznad bregova stajahu vode;
Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7 na tvoju se prijetnju povukoše, od tvoje grmljavine zadrhtaše.
K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8 Bregovi se digoše, doline spustiše na mjesto koje si im odredio.
(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9 Odredio si granicu koju ne smiju prijeći, da opet ne pokriju zemlju.
Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10 Izvore svraćaš u potoke što žubore među brdima.
Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11 Oni poje sve živine poljske, divlji magarci žeđ gase u njima.
A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12 Uz njih se gnijezde ptice nebeske i pjevaju među granama.
Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13 Ti natapaš bregove iz dvorova svojih, zemlja se nasićuje plodom tvojih ruku.
Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14 Ti daješ te niče trava za stoku i bilje na korist čovjeku da izvede kruh iz zemlje
Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15 i vino što razvedruje srce čovječje; da uljem lice osvježi i da kruh okrijepi srce čovjeku.
A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16 Stabla se Jahvina napajaju hranom, cedri libanonski koje on zasadi.
Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17 Ondje se ptice gnijezde, u čempresu dom je rodin.
Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18 Visoki bregovi daju kozorogu a pećine jazavcu sklonište.
Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19 Ti si stvorio mjesec da označuje vremena i sunce znade kada ima zaći.
Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20 Kad razastreš tmine i noć se spusti, tad se šuljaju u njoj životinje šumske.
Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21 Lavići riču za plijenom i od Boga hranu traže.
Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22 Kad sunce ograne, nestaju i liježu na ležaje.
Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23 Tad čovjek izlazi na dnevni posao i na rad do večeri.
Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24 Kako su brojna tvoja djela, o Jahve! Sve si to mudro učinio: puna je zemlja stvorenja tvojih.
Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25 Eno mora, velika i široka, u njemu vrve gmazovi bez broja, životinje male i velike.
V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26 Onud prolaze nemani, Levijatan kojeg stvori da se igra u njemu.
Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27 I sva ova bića željno čekaju da ih nahraniš na vrijeme.
Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28 Daješ li im, tada sabiru: otvaraš li ruku, nasite se dobrima.
Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29 Sakriješ li lice svoje, tad se rastuže; ako dah im oduzmeš, ugibaju i opet se u prah vraćaju.
Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30 Pošalješ li dah svoj, opet nastaju, i tako obnavljaš lice zemlje.
Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31 Neka dovijeka traje slava Jahvina: nek' se raduje Jahve u djelima svojim!
Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32 On pogleda zemlju i ona se potrese, dotakne bregove, oni se zadime.
On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
33 Pjevat ću Jahvi dokle god živim, svirat ću Bogu svome dokle god me bude.
Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
34 Bilo mu milo pjevanje moje! Ja ću se radovati u Jahvi.
Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
35 Nek' zločinci sa zemlje nestanu i bezbožnika nek' više ne bude! Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja! Aleluja!
Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.