Job 9
1 Job progovori i reče:
Odpověděv pak Job, řekl:
2 “Zaista, dobro ja znadem da je tako: kako da pred Bogom čovjek ima pravo?
I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 Ako bi se tkogod htio prÓeti s njime, odvratio mu ne bi ni jednom od tisuću.
A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Srcem on je mudar, a snagom svesilan, i tko bi se njemu nekažnjeno opro?
Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 On brda premješta, a ona to ne znaju, u jarosti svojoj on ih preokreće.
On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 Pokreće on zemlju sa njezina mjesta, iz temelja njene potresa stupove.
On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 Kad zaprijeti suncu, ono se ne rađa, on pečatom svojim i zvijezde pečati.
On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 Jedini on je nebesa razapeo i pučinom morskom samo on hodao.
On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 Stvorio je Medvjede i Oriona, Vlašiće i zvijezđa na južnome nebu.
On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 Tvorac on je djela silnih, nepojmljivih čudesa koja se izbrojit' ne mogu.
On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Ide pored mene, a ja ga ne vidim; evo, on prolazi - ja ga ne opažam.
Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Ugrabi li što, tko će mu to priječit, i tko ga pitat smije: 'Što si učinio?'
Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Bog silni srdžbu svoju ne opoziva: pred njim poniču saveznici Rahaba.
Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 Pa kako onda da njemu odgovorim, koju riječ da protiv njega izaberem?
Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 I da sam u pravu, odvratio ne bih, u suca svojega milost bih molio.
Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 A kad bi se na zov moj i odazvao, vjerovao ne bih da on glas moj sluša.
Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Jer, za dlaku jednu on mene satire, bez razloga moje rane umnožava.
Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Ni časa jednoga predahnut' mi ne da, nego mene svakom gorčinom napaja!
Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Ako je na snagu - tÓa on je najjači! Ako je na pravdu - tko će njega na sud?
Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Da sam i prav, usta bi me osudila, da sam i nevin, zlim bi me proglasila.
Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 A jesam li nevin? Ni sam ne znam više, moj je život meni sasvim omrzao!
Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Jer, to je svejedno; i zato ja kažem: nevina i grešnika on dokončava.
Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 I bič smrtni kad bi odjednom ubijo ... ali on se ruga nevolji nevinih.
Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 U zemlji predanoj u šake zlikovaca, on oči sucima njezinim zastire. Ako on to nije, tko je drugi onda?
Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Od skoroteče su brži moji dani, bježe daleko, nigdje dobra ne videć.'
Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 K'o čamci od rogoza hitro promiču, k'o orao na plijen kada se zaleti.
Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Kažem li: zaboravit ću jadikovku, razvedrit ću lice i veseo biti,
Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 od mojih me muka groza obuzima, jer znadem da me ti ne držiš nevinim.
Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Ako li sam grešan, tÓa čemu onda da zalud mučim sebe.
Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Kad bih i sniježnicom sebe ja isprao, kad bih i lugom ruke svoje umio,
Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 u veću bi me nečist opet gurnuo, i moje bi me se gnušale haljine!
Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Nije čovjek k'o ja da se s njime pravdam i na sud da idem s njim se parničiti.
Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Niti kakva suca ima među nama da ruke svoje stavi na nas dvojicu,
Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 da šibu njegovu od mene odmakne, da užas njegov mene više ne plaši!
Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Govorit ću ipak bez ikakva straha, jer ja nisam takav u svojim očima!
Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
