Job 6
1 A Job progovori i reče:
Odpovídaje pak Job, řekl:
2 “O, kad bi se jad moj izmjeriti mog'o, a nevolje moje stavit' na tezulju!
Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3 Teže one jesu od sveg pijeska morskog, i stoga mi riječi zastraniti znaju.
Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4 Strijele Svesilnoga u mojem su mesu, ljuti otrov njihov ispija mi dušu, Božje se strahote oborile na me.
Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5 TÓa, kraj svježe trave njače li magarac, muče li goveče kraj punih jasala?
Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6 Zar hranu bljutavu jedemo bez soli? Zar kakove slasti ima u bjelancu?
Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7 Al' ono što mi se gadilo dotaći, to mi je sada sva hrana u bolesti.
Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8 O, da bi se molba moja uslišala, da mi Bog ispuni ono čem se nadam!
Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9 O, kada bi me Bog uništiti htio, kada bi mahnuo rukom da me satre!
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10 Za mene bi prava utjeha to bila, klicati bih mog'o u mukama teškim što se ne protivljah odluci Svetoga.
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11 Zar snage imam da mogu čekati? Radi kakve svrhe da ja duže živim?
Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12 Zar je snaga moja k'o snaga kamena, zar je tijelo moje od mjedi liveno?
Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13 Na što se u sebi osloniti mogu? Zar mi svaka pomoć nije uskraćena?
Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14 Tko odbija milost bližnjemu svojemu, prezreo je strah od Boga Svesilnoga.
Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15 Kao potok me iznevjeriše braća, kao bujice zimske svoje korito.
Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16 Od leda mutne vode im se nadimlju, 'bujaju od snijega što se topit' stao;
Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17 al u doba sušno naskoro presahnu, od žege ishlape tada iz korita.
V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18 Karavane zbog njih skreću sa putova, u pustinju zađu i u njoj se gube.
Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19 Karavane temske očima ih traže, putnici iz Šebe nadaju se njima.
To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20 A kad do njih dođu, nađu se u čudu, jer su se u nadi svojoj prevarili.
Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21 U ovom ste času i vi meni takvi: vidjeste strahotu pa se preplašiste.
Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
22 Rekoh li vam možda: 'Darujte mi štogod, poklonite nešto od svojega blaga;
Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23 iz šake dušmanske izbavite mene, oslobodite me silnikova jarma?'
Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24 Vi me poučite, pa ću ušutjeti, u čem je moj prijestup, pokažite meni.
Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25 O, kako su snažne besjede iskrene! Al' kamo to vaši smjeraju prijekori?
Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26 Mislite li možda prekoriti riječi? TÓa u vjetar ide govor očajnikov!
Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27 Nad sirotom kocku zar biste bacali i sa prijateljem trgovali svojim?
Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28 U oči me sada dobro pogledajte, paz'te neću li vam slagati u lice.
A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29 Povucite riječ! Kakve li nepravde! Povucite riječ, neporočan ja sam!
Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30 Zar pakosti ima na usnama mojim? Zar nesreću svaku okusio nisam?
A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
