Job 4
1 Tad prozbori Elifaz Temanac i reče:
Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2 “Možeš li podnijeti da ti progovorim? Ali tko se može uzdržat' od riječi!
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3 Eto, mnoge ljude ti si poučio, okrijepio si iznemogle mišice;
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4 riječju svojom klonule si pridizao, ojačavao si koljena klecava.
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5 A kad tebe stiže, klonuo si duhom, na tebe kad pade, čitav si se smeo!
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6 Zar pobožnost tvoja nadu ti ne daje, neporočnost tvoja životu ufanje?
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7 TÓa sjeti se: nevin - propade li kada? Kada su zatrti bili pravednici?
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8 Iz iskustva zborim: nesrećom tko ore i nevolju sije, nju će i požeti.
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9 Od daha Božjega oni pogibaju, na gnjevni mu disaj nestaju sa zemlje.
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10 Rika lavlja, urlik leopardov krše se k'o zubi u lavića.
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11 Lav ugiba jer mu nesta plijena, rasuli se mladi lavičini.
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12 Tajna riječ se meni objavila, šapat njen je uho moje čulo.
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13 Noću, kada snovi duh obuzmu i san dubok kad na ljude pada,
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14 strah i trepet mene su svladali, kosti moje žestoko se stresle.
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15 Dah mi neki preko lica prođe, digoše se dlake na mom tijelu.
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16 Stajao je netko - lica mu ne poznah - ali likom bješe pred očima mojim. Posvuda tišina; uto začuh šapat:
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17 'Zar je smrtnik koji pred Bogom pravedan? Zar je čovjek čist pred svojim Stvoriteljem?
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18 Ni slugama svojim više ne vjeruje, i anđele svoje za grijeh okrivljuje -
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19 kako ne bi onda goste stanova glinenih kojima je temelj u prahu zemaljskom. Gle, kao moljce njih sveudilj satiru:
Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20 od jutra do mraka u prah pretvore, nestaju zasvagda - nitko i ne vidi.
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21 Iščupan je kolčić njihova šatora, pogibaju skoro, mudrost ne spoznavši.'
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
