Job 36
1 Elihu nastavi i reče:
Zatím přidal Elihu, a řekl:
2 “Strpi se malo, pa ću te poučit', jer još nisam sve rekao za Boga.
Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
3 Izdaleka ću svoje iznijet' znanje da Stvoritelja svojega opravdam.
Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
4 Zaista, za laž ne znaju mi riječi, uza te je čovjek znanjem savršen.
V pravdě, žeť nebudou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou.
5 Gle, Bog je silan, ali ne prezire, silan je snagom razuma svojega.
Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného.
6 Opakome on živjeti ne daje, nevoljnicima pravicu pribavlja.
Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
7 S pravednika on očiju ne skida, na prijestolje ih diže uz kraljeve da bi dovijeka bili uzvišeni.
Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
8 Ako su negvam' oni okovani i užetima nevolje sputani,
Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení:
9 djela njihova on im napominje, kazuje im grijeh njine oholosti.
Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
10 Tad im otvara uho k opomeni i poziva ih da se zla okane.
A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti.
11 Poslušaju li te mu se pokore, dani im završavaju u sreći, u užicima godine njihove.
Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
12 Ne slušaju li, od koplja umiru, zaglave, sami ne znajući kako.
Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
13 A srca opaka mržnju njeguju, ne ištu pomoć kad ih on okuje;
Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.
14 u cvatu svoga dječaštva umiru i venu poput hramskih milosnika.
Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
15 Nevoljnog on bijedom njegovom spasava i u nesreći otvara mu oči:
Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
16 izbavit će te iz ždrijela tjeskobe k prostranstvima bezgraničnim izvesti, k prepunu stolu mesa pretiloga.
A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
17 Ako sudio nisi opakima, ako si pravo krnjio siroti,
Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází.
18 nek' te obilje odsad ne zavede i nek' te dar prebogat ne iskvari.
Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
19 Nek' ti je gavan k'o čovjek bez zlata, a čovjek jake ruke poput slaba.
Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé.
20 Ne goni one koji su ti tuđi da rodbinu na njino mjesto staviš.
Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své.
21 Pazi se da u nepravdu ne skreneš, jer zbog nje snađe tebe iskušenje.
Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
22 Gle, uzvišen je Bog u svojoj snazi! Zar učitelja ima poput njega?
Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
23 Tko je njemu put njegov odredio? Tko će mu reći: 'Radio si krivo'?
Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Èiníš nepravost?
24 Spomeni se veličati mu djelo što ga pjesmama ljudi opjevaše.
Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
25 S udivljenjem svijet čitav ga promatra, divi se čovjek, pa ma izdaleka.
Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka.
26 Veći je Bog no što pojmit' možemo, nedokučiv je broj ljeta njegovih!
Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
27 U visini on skuplja kapi vode te dažd u paru i maglu pretvara.
On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,
28 Pljuskovi tada pljušte iz oblaka, po mnoštvu ljudskom dažde obilato.
Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
29 Tko li će shvatit' širenje oblaka, tutnjavu strašnu njegovih šatora?
(Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho,
30 Gle, on nad sobom razastire svjetlost i dno morsko on vodama pokriva.
Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
31 Pomoću njih on podiže narode, u izobilju hranom ih dariva.
Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost.
32 On munju drži objema rukama i kazuje joj kamo će zgoditi.
Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)
33 Glasom gromovnim sebe navješćuje, stiže s gnjevom da zgromi opačinu.
Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje.
