Job 30

1 “A sada, gle, podruguju se mnome ljudi po ljetima mlađi od mene kojih oce ne bih bio metnuo ni s ovčarskim psima stada svojega.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Ta što će mi jakost ruku njihovih kad im muževna ponestane snaga ispijena glađu i oskudicom.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Glodali su u pustinji korijenje i čestar opustjelih ruševina.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Lobodu su i s grmlja lišće brali, kao kruh jeli korijenje žukino.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 Od društva ljudskog oni su prognani, za njima viču k'o za lopovima.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 Živjeli su po strašnim jarugama, po spiljama i u raspuklinama.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 Urlik im se iz šikarja dizao; po trnjacima ležahu stisnuti.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Sinovi bezvrijednih, soj bezimenih, bičevima su iz zemlje prognani.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Rugalicom sam postao takvima i njima sada služim kao priča!

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Gnušaju me se i bježe od mene, ne ustežu se pljunut' mi u lice.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 I jer On luk mi slomi i satrije me, iz usta svojih izbaciše uzdu.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 S desne moje strane rulja ustaje, noge moje u bijeg oni tjeraju, put propasti prema meni nasiplju.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Stazu mi ruše da bi me satrli, napadaju i ne brani im nitko,

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 prolomom oni širokim naviru i kotrljaju se poput oluje.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Strahote sve se okreću na mene, mojeg ugleda kao vjetra nesta, poput oblaka iščeznu spasenje.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 Duša se moja rasipa u meni, dani nevolje na me se srušili.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Noću probada bolest kosti moje, ne počivaju boli što me glođu.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Muka mi je i halju nagrdila i stegla me k'o ovratnik odjeće.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 U blato me je oborila dolje, gle, postao sam k'o prah i pepeo.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 K Tebi vičem, al' Ti ne odgovaraš; pred Tobom stojim, al' Ti i ne mariš.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Prema meni postao si okrutan; rukom preteškom na me se obaraš.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 U vihor me dižeš, nosiš me njime, u vrtlogu me olujnom kovitlaš.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Da, znadem da si me smrti predao, saborištu zajedničkom svih živih.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Al' ne pruža li ruku utopljenik, ne viče li kad padne u nevolju?

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Ne zaplakah li nad nevoljnicima, ne sažalje mi duša siromaha?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Sreći se nadah, a dođe nesreća; svjetlost čekah, a gle, zavi me tama.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Utroba vri u meni bez prestanka, svaki dan nove patnje mi donosi.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Smrknut idem, al' nitko me ne tješi; ustajem u zboru - da bih kriknuo.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Sa šakalima sam se zbratimio i nojevima postao sam drugom.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Na meni sva je koža pocrnjela, i kosti mi je sažgala ognjica.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 Tužaljka mi je ugodila harfu, svirala mi glas narikača ima.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.