Job 3
1 Napokon otvori Job usta i prokle dan svoj;
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 poče svoju besjedu i reče:
Nebo mluvě Job, řekl:
3 “O, ne bilo dana kad sam se rodio i noći što javi: 'Začeo se dječak!'
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 U crnu tminu dan taj nek se prometne! S visina se njega Bog ne spominjao, svjetlost sunčeva ne svijetlila mu više!
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Mrak i sjena smrtna o nj se otimali, posvema ga tmina gusta prekrila, pomrčine dnevne stravom ga morile!
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 O, da bi ga tama svega presvojila, nek' se ne dodaje danima godine, nek' ne ulazi u brojenje mjeseci!
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 A noć ona bila žalosna dovijeka, ne čulo se u njoj radosno klicanje!
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Prokleli je oni štono dan proklinju i Levijatana probudit' su kadri!
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Pomrčale zvijezde njezina svanuća, zaludu se ona vidjelu nadala, i zorinih vjeđa ne gledala nigda!
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 Što mi od utrobe ne zatvori vrata da sakrije muku od mojih očiju!
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Što nisam mrtav od krila materina, što ne izdahnuh izlazeć' iz utrobe?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Čemu su me dva koljena prihvatila i dojke dvije da me nejaka podoje?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 U miru bih vječnom počivao sada, spavao bih, pokoj svoj bih uživao
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 s kraljevima i savjetnicima zemlje koji su sebi pogradili grobnice,
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 ili s knezovima, zlatom bogatima, što su kuće svoje srebrom napunili.
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 Ne bih bio - k'o nedonošče zakopano, k'o novorođenče što svjetla ne vidje.
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Zlikovci se više ne obijeste ondje, iznemogli tamo nalaze počinka.
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 Sužnjeve na miru tamo ostavljaju: ne slušaju više poviku stražara.
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 Malen ondje leži zajedno s velikim, rob je slobodan od gospodara svoga.
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Čemu darovati svjetlo nesretniku i život ljudima zagorčene duše
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 koji smrt ištu, a ona ne dolazi, i kao za blagom za njome kopaju?
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 Grobnom bi se humku oni radovali, klicali od sreće kad bi grob svoj našli.
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 Što će to čovjeku kom je put sakriven, koga je Bog sa svih strana zapriječio?
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Zato videć' hranu, uzdahnuti moram, k'o voda se moji razlijevaju krici.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Obistinjuje se moje strahovanje, snalazi me, evo, čega god se bojah.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 Pokoja ni mira meni više nema, u mukama mojim nikad mi počinka.”
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
