Job 10
1 Kad mi je duši život omrznuo, nek' mi tužaljka poteče slobodno, zborit ću u gorčini duše svoje.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Reću ću Bogu: Nemoj me osudit! Kaži mi zašto se na me obaraš.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 TÓa što od toga imaš da me tlačiš, da djelo ruku svojih zabacuješ, da pomažeš namjerama opakih?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Jesu li u tebe oči tjelesne? Zar ti vidiš kao što čovjek vidi?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Zar su ti dani k'o dani smrtnika a kao ljudski vijek tvoje godine?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 Zbog čega krivnju moju istražuješ i grijehe moje hoćeš razotkriti,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 kad znadeš dobro da sam nedužan, da ruci tvojoj izmaknut ne mogu?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Tvoje me ruke sazdaše, stvoriše, zašto da me sada opet raščiniš!
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Sjeti se, k'o glinu si me sazdao i u prah ćeš me ponovo vratiti.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Nisi li mene k'o mlijeko ulio i učinio da se k'o sir zgrušam?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Kožom si me i mesom odjenuo, kostima si me spleo i žilama.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 S milošću si mi život darovao, brižljivo si nad mojim bdio dahom.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Al' u svom srcu ovo si sakrio, znam da je tvoja to bila namjera:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 da paziš budno hoću li zgriješiti i da mi grijeh ne prođe nekažnjeno.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Ako sam grešan, onda teško meni, ako li sam prav, glavu ne smijem dići - shrvan sramotom, nesrećom napojen!
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 Ispravim li se, k'o lav me nagoniš, snagu svoju okušavaš na meni,
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 optužbe nove na mene podižeš, jarošću većom na mene usplamtiš i sa svježim se četama obaraš.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Iz utrobe što si me izvukao? O, što ne umrijeh: vidjeli me ne bi,
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 bio bih k'o da me ni bilo nije, iz utrobe u grob bi me stavili.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Mog su života dani tako kratki! Pusti me da se još malo veselim
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 prije nego ću na put bez povratka, u zemlju tame, zemlju sjene smrtne,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 u zemlju tmine guste i meteža, gdje je svjetlost slična noći najcrnjoj.”
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
