Job 10
1 Ka pakhra mah ka hinghaih hmawt sut boeh; to pongah laisaephaih ai ah loe ka om thai ai, ka hingh patangkhanghaih hae nang khaeah kang thuih han.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Sithaw khaeah, Zaehaih na net hmah, tipongah misa ah nang suek loe, na thui ah, tiah ka naa han.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Minawk pacaekthlaek moe, na ban hoi sak ih hmuen to patoekhaih pacoengah, kasae kaminawk poekhaih to nang hoe haih maw?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Nang loe long taksa mik maw na tawnh? To tih ai boeh loe kami mah hnuk ih baktiah maw na hnuk?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Nang ih aninawk loe kadueh thaih kaminawk ih ani baktiah maw oh? Nang ih saningnawk doeh kami ih saning baktiah maw oh?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 Tipongah ka sakpazaehaih hoi ka zaehaih to na pakrong loe?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Kai loe kasae kami na ai ni, tiah na panoek; mi mah doeh na ban thung hoi pahlong thai mak ai.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Ka takpum boih hae na ban hoiah ni nang sak, ka tungkrang doeh nang ohsak; toe vaihi nam rosak han boeh maw?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Kai hae tangphrung long baktiah ni nang sak, tiah pahnet hmah; vaihi maiphu ah maw nam laemsak let han boeh?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Kai hae maitaw tahnutui baktiah nang kraih moe, maitaw tahnutui kamkhawk baktiah nam khawksak boeh na ai maw?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Kai hanah agan hoi ahin to nang khuksak moe, ahuh hoi thaquinawk hoiah nang zaeng.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Hinghaih hoi tahmenhaih kai hanah nang paek, ka muithla hae nang khetzawn.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Toe hae hmuennawk thui ai ah palung thungah na suek; na palung thungah hae hmuen hae oh, tiah ka panoek.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Ka zae nahaeloe, ka zaehaih to na pakuem moe, ka zaehaih baktih toengah dan nang paek.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Kahoih ai kami ah ka oh nahaeloe, khosak bing boeh! Toenghaih hoi ka oh cadoeh, pakoehhaih ka hnu ai. Patangkhanghaih ka poek loiah ka zat sut boeh;
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 kang thawk tahang naah, zoep ih hmawsaeng kaipui baktiah nang zoep moe, zitthok hmuen ka nuiah nam tuengsak.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Kai kasae thuih koeh kami na tawnh mangh, ka nuiah palungphuihaih na thap aep; kai tuk han koeh paroeai misa to nang zoh haih.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Tipongah kam no zok thung hoiah nang tacawtsak loe? Ka duek ving nahaeloe, mi mah doeh na hnu mak ai.
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 Kaom vai ai baktiah ka om ueloe, kam no zok thung hoiah taprong ah na caeh o haih tih.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Kai ih atue loe setta ah na ai maw oh boeh? Ka phak pacoengah kam laem let han ai ih prae, duekhaih tahlip mah khuk ih vinghaih prae ah ka caeh ai naah, nawnetta thung, kaimabueng monghaih hoiah ka oh hanah, na caeh taak ah,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 to prae loe aqum baktih khovinghaih prae, hmuen boih angmah ih ahmuen ah kaom ai, duekhaih tahlip ahmuen, aanghaih to vinghaih ah kaom prae ni, tiah ka thuih han, tiah anih mah pathim pae.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
