Йов 30
1 Но сега ми се подсмиват по-младите от мене, Чиито бащи не бих приел да туря с кучетата на стадото си;
Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2 Защото в що можеше да ме ползува силата на ръцете им, Човеци, чиято жизненост бе изчезнала?
Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3 От немотия и глад те бяха измършавели; Гризяха изсушената земя, отдавна пуста и опустошена;
Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4 Между храстите късаха слез, И корените на смрика им бяха за храна.
Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5 Бяха изпъдени измежду човеците, Които викаха подир тебе като подир крадци.
Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6 Живееха в пукнатините на долините, В дупките на земята и на скалите.
Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7 Ревяха между храстите. Събираха се между тръните;
V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8 Безумни и безчестни, Те бидоха изгонени от земята.
Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9 А сега аз им станах песен, Още им съм и поговорка.
Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10 Гнусят се от мене, отдалечават се от мене, И не се свенят да плюят в лицето ми.
V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11 Тъй като Бог е съсипал достолепието ми и ме е смирил. То и те се разюздаха пред мене.
Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12 Отдясно въстават тия изроди, Тласкат нозете ми, И приготовляват против мене гибелните си намерения,
Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13 Развалят пътя ми, Увеличават нещастието ми, И то без да имат помощници.
Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14 Идат като през широк пролом; Под краха нахвърлят се върху мене.
Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15 Ужаси се обърнаха върху мене; Като вятър гонят достолепието ми; И благополучието ми премина като облак.
Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16 И сега душата ми се излива в мене; Скръбни дни ме постигнаха.
A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17 През нощта костите ми се пронизват в мене, И жилите ми не си почиват.
Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18 Само с голямо усилие се променява дрехата ми; Тя ме стига както яката на хитона ми.
Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19 Бог ме е хвърлил в калта; И аз съм заприличал на пръст и на прах.
Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20 Викам към Тебе, но не ми отговаряш; Стоя, и Ти просто ме поглеждаш.
Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21 Обърнал си се да се показваш жесток към мене; С мощната Си ръка ми враждуваш;
Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22 Издигаш ме, възкачваш ме на вятъра, И стопяваш ме в бурята.
Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23 Зная наистина, че ще ме докараш до смърт, И до дома, който е определен за всичките живи.
Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24 Обаче в падането си човек няма ли да простре ръка, Или да нададе вик в бедствието си?
Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25 Не плаках ли аз за онзи, който бе отруден? И не се ли оскърби душата ми за сиромаха?
Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26 Когато очаквах доброто, тогава дойде злото; И когато ожидах виделината, тогава дойде тъмнината.
Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27 Червата ми възвират, и не си почиват; Скръбни дни ме постигнаха.
Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28 Ходя почернял, но не от слънцето; Ставам в събранието и викам за помощ.
Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29 Станах брат на чакалите, И другар на камилоптиците.
Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30 Кожата ми почерня на мене, И костите ми изгоряха от огън.
Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31 Затова арфата ми се измени в ридание, И свирката ми в глас на плачещи.
A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
