Йов 3
1 След това Иов отвори устата си та прокле деня си.
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 Иов, проговаряйки, рече:
Nebo mluvě Job, řekl:
3 Да погине денят, в който се родих, И нощта, в която се каза, роди се мъжко.
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Да бъде тъмнина оня ден; Бог да го не зачита от горе, И да не изгрее на него светлина.
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Тъмнина и мрачна сянка да го обладаят; Облак да седи на него; Всичко що помрачава деня нека го направи ужасен.
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Тъмнина да обладае оная нощ; Да се не брои между дните на годината, Да не влезе в числото на месеците.
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Ето, пуста да остане оная нощ; Радостен глас да не дойде в нея.
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Да я прокълнат ония, които кълнат дните, Ония, които са изкусни да събудят левиатана.
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Да изгаснат звездите на вечерта й; Да очаква видело, и да го няма, И да не види първите лъчи на зората;
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 Защото не затвори вратата на майчината ми утроба, И не скри скръбта от очите ми.
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Защо не умрях при раждането, И не издъхнах щом излязох из утробата?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Защо ме приеха коленете? И защо съсците, за да суча?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 Защото сега щях да лежа и да почивам; щях да спя; Тогава щях да съм в покой.
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 Заедно с царе и съветници на земята, Които си градят пусти стълбове;
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 Или с князе, които имаха злато, Които напълниха къщите си със сребро;
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 Или, като скрито пометниче, не щеше да ме има. Както младенци, които видело не са видели.
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Там нечестивите престават да смущават, И там уморените се успокояват.
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 Заедно се успокояват и пленниците. Не чуват гласа на насилника,
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 Там са малък и голям; И слугата е свободен от господаря си,
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Защо се дава видело на злощастния, И живот на огорчения в душата,
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 Които копнеят за смъртта, и нямат я, Ако и да копнеят за нея повече отколкото за скрити съкровища,
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 Които се много радват и веселят, Когато намерят гроба?
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 Защо се дава видело на човека, чиито път е скрит, И когото Бог е преградил?
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Защото вместо ядене, дохожда ми въздишка; И стенанията ми се изливат като вода.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Защото онова, от което се боях, случи ми се, И онова, от което треперех, дойде върху мене.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 Не бях на мир, нито на покой, нито в охолност; Но пак смущение ме нападна.
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
