< Плач Єремії 3 >

1 Я той муж, який бачив біду́ від жезла́ Його гніву, —
Mi estas la viro, kiu spertis suferon sub la vergo de Lia kolero.
2 Він прова́див мене й допрова́див до те́мряви, а не до світла.
Min Li kondukis kaj irigis en mallumon, ne en lumon.
3 Лиш на мене все зно́ву обе́ртає руку Свою́ цілий день.
Nur sur min Li turnas Sian manon ĉiutage denove.
4 Він ви́снажив тіло моє й мою шкіру, мої кості сторо́щив,
Li maljunigis mian karnon kaj haŭton, rompis miajn ostojn.
5 обгородив Він мене, і мене оточи́в гіркото́ю та му́кою,
Li konstruis ĉirkaŭ mi, ĉirkaŭis min per maldolĉaĵoj kaj malfacilaĵoj.
6 у темно́ті мене посадив, мов померлих давно́.
En mallumon Li lokis min, kiel porĉiamajn mortintojn.
7 Обгороди́в Він мене — і не ви́йду, тяжки́ми вчинив Він кайда́ни мої.
Li ĉirkaŭbaris min, ke mi ne povu eliri; Li ligis min per pezaj ĉenoj.
8 І коли я кричу́ й голошу́, затикає Він вуха Свої на молитву мою,
Kvankam mi krias kaj vokas, Li kovras Siajn orelojn antaŭ mia preĝo.
9 Камінням обте́саним обгородив Він доро́ги мої, повикри́влював стежки́ мої.
Li baris miajn vojojn per hakitaj ŝtonoj; Li kurbigis miajn vojetojn.
10 Він для мене ведме́дем чату́ючим став, немов лев той у схо́вищі!
Li estas por mi kiel urso en embusko, kiel leono en kaŝita loko.
11 Поплутав доро́ги мої та розша́рпав мене́, учинив Він мене опусто́шеним!
Li depuŝis min de miaj vojoj, kaj disŝiris min; Li faris min objekto de teruro.
12 Натягнув Свого лука й поставив мене, наче ціль для стріли́, —
Li streĉis Sian pafarkon, kaj starigis min kiel celon por Siaj sagoj.
13 пустив стрі́ли до ни́рок моїх з Свого сагайдака́
En miajn renojn Li pafis la filojn de Sia sagujo.
14 Для всього наро́ду свого я став посміхо́виськом, глумли́вою піснею їхньою цілий день.
Mi fariĝis mokataĵo por mia tuta popolo, ilia ĉiutaga rekantaĵo.
15 Наси́тив мене гіркото́ю, мене напоїв полино́м.
Li satigis min per maldolĉaĵo, trinkoplenigis min per vermuto.
16 І стер мені зу́би жорство́ю, до по́пелу кинув мене,
Li disrompis miajn dentojn en malgrandajn pecojn, Li enpuŝis min en cindron.
17 і душа моя спо́кій згубила, забув я добро́.
Mia animo estas forpuŝita for de paco; bonstaton mi forgesis.
18 І сказав я: Загублена сила моя, та моє сподіва́ння на Господа.
Kaj mi diris: Pereis mia forto kaj mia espero al la Eternulo.
19 Згадай про біду́ мою й му́ку мою, про поли́н та отру́ту, —
La memoro pri mia mizero kaj miaj suferoj estas vermuto kaj galo.
20 душа моя згадує безпереста́нку про це, і гнеться в мені.
Konstante rememorante tion, senfortiĝas en mi mia animo.
21 Оце я нага́дую серцеві своєму, тому то я маю надію:
Sed tion mi respondas al mia koro, kaj tial mi esperas:
22 Це милість Господня, що ми не поги́нули, бо не нокінчи́лось Його милосердя, —
Ĝi estas favorkoreco de la Eternulo, ke ni ne tute pereis; ĉar Lia kompatemeco ne finiĝis,
23 нове́ воно кожного ра́нку, велика бо вірність Твоя!
Sed ĉiumatene ĝi renoviĝas; granda estas Via fideleco.
24 Господь — це мій у́діл, — говорить душа моя, — тому́ я надію на Нього склада́ю!
Mia parto estas la Eternulo, diras mia animo; tial mi esperas al Li.
25 Господь добрий для тих, хто наді́ю на Нього кладе́, для душі, що шукає Його́!
La Eternulo estas bona por tiuj, kiuj esperas al Li, por la animo, kiu serĉas Lin.
26 Добре, коли люди́на в мовча́нні надію кладе́ на спасі́ння Господнє.
Bone estas esperi pacience helpon de la Eternulo.
27 Добре для мужа, як носить ярмо́ в своїй мо́лодості, —
Bone estas al la homo, kiu portas jugon en sia juneco;
28 нехай він самі́тно сидить і мовчить, як поклав Він на нього його́;
Li sidas solece kaj silentas, kiam li estas ŝarĝita;
29 хай закриє він по́рохом у́ста свої, може є ще надія;
Li metas sian buŝon en polvon, kredante, ke ekzistas espero;
30 хай що́ку тому підставля́є, хто його б'є, своєю ганьбою наси́чується.
Li donas sian vangon al tiu, kiu lin batas; li satigas sin per malhonoro.
31 Бо Господь не наві́ки ж покине!
Ĉar ne por eterne forlasas la Sinjoro;
32 Бо хоч Він і засму́тить кого, проте зми́лується за Своєю великою ми́лістю, —
Se Li iun suferigas, Li ankaŭ kompatas pro Sia granda favorkoreco;
33 бо не мучить Він з серця Свого́, і не засмучує лю́дських синів.
Ĉar ne el Sia koro Li sendas mizeron kaj suferon al la homoj.
34 Щоб топта́ти під своїми ногами всіх в'я́знів землі,
Kiam oni premas sub siaj piedoj ĉiujn malliberulojn de la tero,
35 щоб перед обличчям Всевишнього право люди́ни зігнути,
Kiam oni forklinas la rajton de homo antaŭ la vizaĝo de la Plejaltulo,
36 щоб гноби́ти люди́ну у справі судо́вій його́, — оцьо́го не має на оці Госпо́дь!
Kiam oni estas maljusta kontraŭ homo en lia juĝa afero — Ĉu la Sinjoro tion ne vidas?
37 Хто то скаже — і станеться це, як Господь того не наказав?
Kiu povas per sia diro atingi, ke io fariĝu, se la Sinjoro tion ne ordonis?
38 Хіба не виходить усе з уст Всевишнього, — зле та добре?
Ĉu ne el la buŝo de la Plejaltulo eliras la decidoj pri malbono kaj pri bono?
39 Чого ж нарікає люди́на жива? Нехай ска́ржиться кожен на гріх свій.
Kial murmuras homo vivanta? Ĉiu murmuru kontraŭ siaj pekoj.
40 Пошукаймо доріг своїх та досліді́мо, і верні́мось до Господа!
Ni trarigardu kaj esploru nian konduton, kaj ni revenu al la Eternulo;
41 підіймі́мо своє серце та руки до Бога на небі!
Ni levu nian koron kaj niajn manojn al Dio en la ĉielo.
42 Спроневі́рились ми й неслухня́ними стали, тому́ не пробачив Ти нам,
Ni pekis kaj malobeis, kaj Vi ne pardonis.
43 закрився Ти гнівом і гнав нас, убивав, не помилував,
Vi kovris Vin per kolero kaj persekutis nin; Vi mortigis, Vi ne kompatis.
44 закрив Себе хмарою, щоб до Тебе молитва моя не дійшла.
Vi kovris Vin per nubo, por ke ne atingu Vin la preĝo.
45 Сміття́м та оги́дою нас Ти вчинив між наро́дами,
Vi faris nin balaindaĵo kaj abomenindaĵo inter la popoloj.
46 наші всі вороги́ пороззявля́ли на нас свого рота,
Malfermegis kontraŭ ni sian buŝon ĉiuj niaj malamikoj.
47 страх та яма на нас поприхо́дили, руїна й погибіль.
Teruro kaj pereo trafis nin, ruinigo kaj malfeliĉo.
48 Моє око сплива́є пото́ками во́дними через нещастя дочки́ мого люду.
Torentojn da akvo verŝas mia okulo pri la malfeliĉo de la filino de mia popolo.
49 Виливається око моє безупи́нно, нема бо пере́рви,
Mia okulo fluigas kaj ne ĉesas, ne ekzistas por ĝi halto,
50 аж поки не згля́неться та не побачить Госпо́дь із небе́с, —
Ĝis la Eternulo ekrigardos kaj ekvidos de la ĉielo.
51 моє око вчиняє журбу́ для моєї душі через до́чок усіх мого міста.
Mia okulo suferigas mian animon pri ĉiuj filinoj de mia urbo.
52 Ло́влячи, ло́влять мене, немов птаха, мої вороги безпричи́нно,
Senkaŭze ĉasas min kiel birdon miaj malamikoj;
53 життя моє в яму замкну́ли вони, і камі́ннями кинули в мене.
Ili pereigas mian vivon en kavo, ili ĵetas sur min ŝtonojn.
54 Пливуть мені во́ди на го́лову, я говорю́: „ Вже погу́блений я!“
Akvo leviĝis kontraŭ mian kapon, kaj mi diris: Mi tute pereis.
55 Кликав я, Господи, Йме́ння Твоє́ із найглибшої ями,
Mi vokis Vian nomon, ho Eternulo, el la profunda kavo;
56 Ти чуєш мій голос, — не захо́вуй же ву́ха Свого від зо́йку мого́, від блага́ння мого!
Vi aŭdis mian voĉon; ne kovru Vian orelon antaŭ mia vokado pri liberigo.
57 Ти близьки́й того дня, коли кличу Тебе, Ти говориш: „Не бійся!“
Vi alproksimiĝis, kiam mi vokis al Vi; Vi diris: Ne timu.
58 За душу мою Ти змагався, о Господи, життя моє викупив Ти.
Vi, ho Sinjoro, defendis mian juĝaferon; Vi liberigis mian vivon.
59 Ти бачиш, о Господи, кривду мою, — розсуди ж Ти мій суд!
Vi vidis, ho Eternulo, la maljustaĵon, kiun mi suferas; juĝu mian aferon.
60 Усю їхню по́мсту ти бачиш, всі за́думи їхні на мене,
Vi vidis ilian tutan venĝon, ĉiujn iliajn intencojn kontraŭ mi.
61 Ти чуєш, о Господи, їхні нару́ги, всі за́думи їхні на ме́не,
Vi aŭdis ilian insultadon, ho Eternulo, ĉiujn iliajn intencojn kontraŭ mi,
62 мову повста́нців на мене та їхнє буркоті́ння на мене ввесь день.
La parolojn de tiuj, kiuj leviĝis kontraŭ min, kaj iliajn pensojn kontraŭ mi dum la tuta tago.
63 Побач їхнє сиді́ння та їхнє встава́ння, — як за́вжди глумли́ва їхня пісня!
Rigardu, kiam ili sidas kaj kiam ili leviĝas; mi ĉiam estas ilia rekantaĵo.
64 Заплати їм, о Господи, згідно з чином їхніх рук!
Redonu al ili repagon, ho Eternulo, laŭ la faroj de iliaj manoj.
65 Подай їм темно́ту на серце, прокля́ття Твоє нехай буде на них!
Donu al ili doloron en la koro, sentigu al ili Vian malbenon.
66 Своїм гнівом жени їх, і ви́губи їх з-під Господніх небе́с!
Persekutu ilin en kolero, kaj ekstermu ilin el sub la ĉielo de la Eternulo.

< Плач Єремії 3 >