Príslovia 7
1 Synu můj, ostříhej řečí mých, a přikázaní má schovej u sebe.
Mans bērns, sargi manus vārdus un glabā pie sevis manu mācību.
2 Ostříhej přikázaní mých, a živ budeš, a naučení mého jako zřítelnice očí svých.
Sargi manu pamācīšanu, tad tu dzīvosi, un manu mācību kā savu acu raugu.
3 Přivaž je na prsty své, napiš je na tabuli srdce svého.
Sien to ap saviem pirkstiem, ieraksti to savas sirds galdiņā.
4 Rci moudrosti: Sestra má jsi ty, a rozumnost přítelkyní jmenuj,
Saki uz gudrību: Tu esi mana māsa! un atzīšanu sauc par savu radinieci,
5 Aby tě ostříhala od ženy cizí, od postranní, jenž řečmi svými lahodí.
Ka tu sevi pasargi no svešas sievas, no svešinieces ar mīkstiem vārdiem.
6 Nebo z okna domu svého okénkem vyhlédaje,
Jo es skatījos pa sava nama logu, caur saviem skadriņiem,
7 Viděl jsem mezi hloupými, spatřil jsem mezi mládeží mládence bláznivého.
Un redzēju nejēgu vidū un ieraudzīju starp zēniem neprātīgu jaunekli.
8 Kterýž šel po ulici vedlé úhlu jejího, a cestou k domu jejímu kráčel,
Tas gāja pa ielu ap nama stūri, staigāja pa viņas nama ceļu,
9 V soumrak, u večer dne, ve tmách nočních a v mrákotě.
Pavakarē, krēslā, nakts vidū un tumsā.
10 A aj, žena potkala ho v ozdobě nevěstčí a chytrého srdce,
Un redzi, viņu sastapa sieva, maukas apģērbā un viltu sirdī.
11 Štěbetná a opovážlivá, v domě jejím nezůstávají nohy její,
Šī bija trakule un palaidne, viņas kājas nemetās mājā;
12 Jednak vně, jednak na ulici u každého úhlu úklady činící.
Te viņa ārā, te uz ielām un glūn aiz visiem stūriem.
13 I chopila jej, a políbila ho, a opovrhši stud, řekla jemu:
Un tā viņu apkampa un skūpstīja kā bezkauņa un uz to sacīja:
14 Oběti pokojné jsou u mne, dnes splnila jsem slib svůj.
„Pateicības upuri man bija jānes; šodien es savu solījumu esmu pildījusi.
15 Protož vyšla jsem vstříc tobě, abych pilně hledala tváři tvé, i nalezla jsem tě.
Tādēļ esmu izgājusi tev pretī, tavu vaigu meklēt un tevi esmu atradusi.
16 Koberci jsem obestřela lůže své, s řezbami a prostěradly Egyptskými,
Ar apsegiem esmu klājusi savu gultu, ar strīpainiem Ēģiptes palagiem.
17 Vykadila jsem pokojík svůj mirrou a aloe a skořicí.
Savu gultu esmu izkvēpinājusi ar mirrēm, alvejām un kanēli;
18 Poď, opojujme se milostí až do jitra, obveselíme se v milosti.
Nāc, lai izbaudām kārības līdz rītam, lai izpriecājamies mīlestībā;
19 Nebo není muže doma, odšel na cestu dalekou.
Jo vīrs nav mājās, viņš aizgājis tālā ceļā,
20 Pytlík peněz vzal s sebou, v jistý den vrátí se do domu svého.
Viņš naudas maku ņēmis līdz, tik uz svētkiem vēl pārnāks mājās.“
21 I naklonila ho mnohými řečmi svými, a lahodností rtů svých přinutila jej.
Viņa to pierunāja ar savu vārdu drūzmu, ar savu mīksto mēli tā viņu aizrāva.
22 Šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá, a jako blázen v pouta, jimiž by trestán byl.
Uz reizi tas viņai gāja pakaļ, kā vērsis iet pie kaušanas un kā nelietis, saistīts uz sodu,
23 Dokudž nepronikla střela jater jeho, pospíchal jako pták k osídlu, nevěda, že ono bezživotí jeho jest.
Kamēr bulta viņa aknas pāršķeļ; tā putns skrien sprostā un nezin, ka tas pret viņa dzīvību.
24 Protož nyní, synové, slyšte mne, a pozorujte řečí úst mých.
Nu tad, bērni, klausiet mani, un ņemiet vērā manas mutes vārdus.
25 Neuchyluj se k cestám jejím srdce tvé, aniž se toulej po stezkách jejích.
Lai tava sirds nenomaldās uz viņas ceļiem un nenoklīsti uz viņas gaitām;
26 Nebo mnohé zranivši, porazila, a silní všickni zmordováni jsou od ní.
Jo daudz ir to nokauto, ko tā gāzusi zemē, un liels pulks, ko viņa nogalinājusi.
