Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Er et Menneske ikke i Strid paa Jorden, og hans Dage som en Daglønners Dage?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Som en Arbejder, der higer efter Skyggen, og som en Daglønner, der venter paa sin Løn,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
saaledes har jeg faaet mig Forfængeligheds Maaneder til Arv; og man har talt mig kummerfulde Nætter til.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Naar jeg lagde mig, da sagde jeg: Naar skal jeg staa op, og naar er Aftenen forbi? og jeg blev mæt af Uro inden Tusmørket.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Mit Kød er klædt med Orme og Jordskorpe; min Hud er sprukken og vædsker.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mine Dage ere lettere end en Væverskytte; og de svinde hen uden Haab.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Kom i Hu, at mit Liv er et Aandepust: Mit Øje kommer ikke mere til at se godt.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Dens Øje, som ser mig, skal ikke mere skue mig; dine Øjne skulle se efter mig, men jeg skal ikke findes.
En Sky forgaar og farer bort, ligesaa skal den, der farer ned til Dødsriget, ikke komme op igen. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Han skal ikke komme mere igen til sit Hus, og hans Sted skal ikke kende ham mere.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Derfor vil jeg ikke heller lægge Baand paa min Mund, jeg vil tale i min Aands Angest, jeg vil klage i min Sjæls Bitterhed.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Er jeg et Hav eller et Havuhyre, at du vil sætte Vagt over mig?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Naar jeg sagde: Min Seng skal trøste mig, mit Leje skal lette min Klage,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
da forskrækker du mig med Drømme, og ved Syner forfærder du mig,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
saa min Sjæl foretrækker at være kvalt, ja Døden fremfor disse mine Knokler.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Jeg er ked deraf; jeg vil ikke leve evindelig; lad af fra mig, thi mine Dage ere Forfængelighed!
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Hvad er et Menneske, at du vil agte ham stort, og at du vil lægge dig ham paa Hjerte?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
og at du vil besøge ham hver Morgen og prøve ham hvert Øjeblik?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Hvorfor vil du ikke se bort fra mig? vil ikke lade mig Ro saa længe, at jeg kan synke mit Spyt?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Havde jeg syndet, hvad kunde jeg gøre dig, du Menneskenes Vogter? hvorfor har du sat mig til Anstød for dig, at jeg er mig selv til en Byrde?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Og hvorfor vil du ikke borttage min Overtrædelse og lade min Misgerning være tilgivet? thi snart skal jeg ligge under Mulde, og naar du søger mig, da er jeg ikke mere.
