Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Diklai hman ah hlanghing hamla caempuei a om moenih a? A khohnin te kutloh kah khohnin banghui ni.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Sal bangla hlipkhup a hloep tih kutloh bangla a bisai a lamtawn.
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Ka taengah a poeyoek la a hla ka pang van tih thakthaenah hlaem he kai hamla a khueh.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Ka yalh tih, “Me vaengah nim ka thoh ve?” ka ti. Khoyin loh puh tih hlaemhmah duela yutnah khaw ka cung.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ka saa loh a rhit a bai, ka vin laipi tiknong khaw uet tih a tuei.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Ka khohnin loh tampai lakah bawn tih lungli lungla la ngaiuepnah bawt.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Ka hingnah mueihla he poek lah. Hnothen hmuh ham khaw ka mik loh mael voel mahpawh.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Kai aka so mik loh kai m'mae voel mahpawh. Na mik te kai soah om dae kai ka om voel pawh.
Cingmai loh haai tih cing, saelkhui la aka suntla rhoek tah ha mael tangloeng pawh. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
A im la koep mael pawt vetih a hmuen loh anih hmat voel mahpawh.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Te dongah kai khaw ka ka tuem mahpawh. Ka mueihla khobing doela ka thui vetih. Ka hinglu khahing doela ka lolmang pueng ni.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Kai he tuipuei tuihnam tih nim kai soah thongim na khueh.
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Ka soengca kai n'hloep bitni, ka thingkong loh ka kohuetnah te a phueih bitni ka ti.
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Mueimang neh kai nan rhihyawp sak tih olphong neh kai nan let sak.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Ka hinglu loh ka rhuhrhong lakah khaknah neh dueknah ni a coelh.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Ka kohnue coeng, kumhal duela ka hing mahpawh, kai he n'toeng laeh, ka khohnin khaw a honghi ni.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Mebang hlanghing lae amah na pantai sak tih a taengah na lungbuei na khueh te.
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Anih te mincang ah na cawh tih mikhaptok ah ni anih te na loepdak.
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Balae tih kai lamloh na mangthong pawt eh? Ka timtui ka dolh hil kai nan rhael moenih.
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Hlang aka kueinah nang taengah ka tholh tih balae ka saii? Balae tih kai he na kutnoek la nan khueh. Te dongah kai ham tah hnorhih la ka om coeng.
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Te dongah ka boekoek he na phueih tih kai kathaesainah he nan khoe mai pawt lae? Laipi khuila ka yalh pawn ni. Kai na toem cakhaw ka om voel moenih,” a ti nah.
