Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Saa tog Job til Orde og svarede:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
Gid man vejed min Harme og vejed min Ulykke mod den!
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Thi tungere er den end Havets Sand, derfor talte jeg over mig!
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Thi i mig sidder den Almægtiges Pile, min Aand inddrikker deres Gift; Rædsler fra Gud forvirrer mig.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
Skriger et Vildæsel midt i Græsset, brøler en Okse ved sit Foder?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Spiser man ferskt uden Salt, smager mon Æggehvide godt?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Min Sjæl vil ej røre derved, de Ting er som Lugt af en Løve.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
Ak, blev mit Ønske dog opfyldt, Gud give mig det, som jeg haaber;
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
vilde Gud dog knuse mig, række Haanden ud og skære mig fra,
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
saa vilde det være min Trøst — jeg hopped af Glæde trods skaanselsløs Kval at jeg ikke har nægtet den Helliges Ord.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Hvad er min Kraft, at jeg skal holde ud, min Udgang, at jeg skal være taalmodig?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Er da min Kraft som Stenens, er da mit Legeme Kobber?
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Ak, for mig er der ingen Hjælp, hver Udvej lukker sig for mig.
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Den, der nægter sin Næste Godhed, han bryder med den Almægtiges Frygt.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Mine Brødre sveg mig som en Bæk, som Strømme, hvis Vand svandt bort,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
de, der var grumset af os, og som Sneen gemte sig i,
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
men som svandt ved Solens Glød, tørredes sporløst ud i Hede;
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Karavaner bøjer af fra Vejen, drager op i Ørkenen og gaar til Grunde;
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Temas Karavaner spejder, Sabas Rejsetog haaber paa dem,
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
men de beskæmmes i deres Tillid, de kommer derhen og skuffes!
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
Ja, slige Strømme er I mig nu, Rædselen saa I og grebes af Skræk!
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Har jeg mon sagt: »Giv mig Gaver, løs mig med eders Velstand,
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
red mig af Fjendens Haand, køb mig fri fra Voldsmænds Haand!«
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Lær mig, saa vil jeg tie, vis mig, hvor jeg har fejlet!
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
Redelig Tale, se, den gør Indtryk; men eders Revselse, hvad er den værd?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Er det jer Hensigt at revse Ord? Den fortvivledes Ord er dog Mundsvejr!
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Selv om en faderløs kasted I Lod og købslog om eders Ven.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Men vilde I nu dog se paa mig! Mon jeg lyver jer op i Ansigtet?
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
Vend jer hid, lad der ikke ske Uret, vend jer, thi end har jeg Ret!
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Er der Uret paa min Tunge, eller skelner min Gane ej, hvad der er ondt?
