Jób 39
1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
Steingeiti, veit du når ho kidar? Vaktar du riderne åt hindi?
2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
Tel måna’rne dei gjeng med unge, og kjenner du deira fødetid?
3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
Dei bøygjer seg, fø’r sine ungar, so er det slutt med deira rider.
4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
På marki kidi veks seg store, spring burt og kjem’kje att til deim.
5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
Kven let villasnet renna fritt, tok bandet av det skjerre dyr,
6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
som eg gav øydemark til heim, den salte steppa til ein bustad?
7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
Det lær åt byen med sitt ståk, slepp høyra skjenn frå drivaren.
8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
Det finn seg beite millom fjell, og leitar upp kvart grøne strå.
9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
Skal tru villuksen vil deg tena, og natta yver ved di krubba?
10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
Kann du til fori honom tøyma, horvar han dalar etter deg?
11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
Lit du på honom for hans styrke? Og yverlet du han ditt arbeid?
12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
Trur du han til å føra grøda heim og draga henne inn i løda?
13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
Struss-hoa flaksar kåt med vengen, men viser fjør og veng morskjærleik?
14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
Nei, ho legg sine egg på jordi, og let so sanden verma deim;
15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
ho gløymer at ein fot kann treda og villdyr trakka deim i kras.
16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
Hardt fer ho åt med sine ungar, som var dei ikkje hennar eigne; for fåfengt stræv ho ikkje ræddast.
17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
For Gud let henne gløyma visdom, han ei tiletla henne vit.
18 Èasem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
Men når ho baskar seg i veg, ho lær åt både hest og mann.
19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
Skal tru um du gjev hesten kraft og klæder halsen hans med mån?
20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
Let du han som grashoppen springa alt med han frøser skræmeleg.
21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
Glad i si kraft han marki skrapar og fer so fram mot væpna flokk.
22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
Han urædd er og lær åt rædsla, for sverdet ei han vender um,
23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
det skranglar pilhus yver honom, det blenkjer spjot til styng og skot.
24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
Med ståk og bråk han slukar jordi, ustyrleg når stridsluren gjeng.
25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
Han kneggjar: «Hui!» når luren læt, han verar striden langan leid, med skrik frå hovdingar og herrop!
26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
Flyg hauken upp ved ditt forstand og spilar vengjerne mot sud?
27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
Stig ørnen høgt av di du byd, og byggjer reiret sitt i høgdi?
28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
Han bur på berg og held seg der, på kvasse tind og høge nut.
29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
Derfrå han spæjar etter mat, hans augo yver viddi skodar.
30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.
Hans ungar gløypar i seg blod; der det finst lik, der er han og.»
