Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Et maintenant j’excite les moqueries de gens plus jeunes que moi, dont les pères m’inspiraient trop de mépris pour les mettre avec les chiens de mon troupeau.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Aussi bien, à quoi m’eût servi le concours de leurs mains? Pour eux il n’y a point de maturité.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Epuisés par les privations et la faim, ils rôdent dans le désert, lugubre région de désolation et d’horreur,

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

cueillant des plantes sauvages près des arbrisseaux, se nourrissant de la racine des genêts.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

On les chasse du milieu des hommes et on les poursuit de cris comme des voleurs.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Ils sont contraints d’habiter dans d’effrayants ravins, dans les excavations du sol et les crevasses des rochers.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Ils grognent au milieu des buissons et s’entassent sous les broussailles;

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

troupe méprisable, gens sans aveu, ils se voient expulsés du pays!

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Et à présent, ils me chansonnent; je suis pour eux un thème à railleries.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Ils me témoignent leur dégoût, ils s’écartent de moi et ne se privent pas de me cracher à la figure.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

C’Est que Dieu a brisé les rênes que je tenais en mains, et il m’a humilié; ces gens ont secoué le frein que je leur imposais.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

A ma droite se lève une jeunesse insolente, qui fait glisser mes pas et se fraie vers moi ses routes de malheur.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Ils défoncent mon chemin, coopèrent à ma ruine, sans avoir besoin d’assistance.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Ils montent à' l’assaut comme par une large brèche, ils se précipitent au milieu du fracas.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Des terreurs me poursuivent, chassant comme le vent mon honneur; ma prospérité a passé comme un nuage.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Et maintenant mon âme se fond en moi, les jours de misère m’ont enserré.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

La nuit ronge les os de mon corps, mes nerfs ne jouissent d’aucun repos.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Par l’extrême violence du choc mon vêtement se déforme: elle m’étreint comme l’encolure d’une tunique.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Dieu m’a plongé dans la fange, et j’ai l’air d’être poussière et cendre.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Je crie vers toi, et tu ne me réponds pas; je me tiens là, et tu me regardes fixement.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Tu es devenu inexorable pour moi, tu me combats avec toute la force de ta main.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Tu m’enlèves sur les ailes du vent, tu m’y fais chevaucher, et tu me fais fondre dans la tempête.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Car je sais bien que tu me mènes à la mort, au rendez-vous de tous les vivants.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Mais est-ce qu’on n’étend pas la main quand on s’effondre? Ne crie-t-on pas au secours lorsqu’on succombe au malheur?

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Moi-même n’ai-je pas pleuré sur les victimes du sort? Mon cœur ne s’est-il point serré à la vue du malheureux?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

J’Espérais le bien, et le mal a fondu sur moi; j’attendais la lumière, les ténèbres sont venues.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Mes entrailles bouillonnent sans relâche, les jours de misère m’ont assailli.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Je marche tout noirci et non par le fait du soleil. Je me lève dans l’assemblée et pousse des cris.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Je suis devenu le frère des chacals, le compagnon des autruches.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Ma peau, toute noircie, se détache de moi, et mes os sont brûlés par le feu de la fièvre.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Et ainsi ma harpe s’est changée en instrument de deuil, et ma flûte émet des sanglots.