Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Et maintenant, je suis la risée d’hommes plus jeunes que moi, dont je n’aurais pas daigné mettre les pères parmi les chiens de mon troupeau.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Qu’aurais-je fait de la force de leurs bras? Ils sont privés de toute vigueur.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Desséchés par la misère et la faim, ils broutent le désert, un sol depuis longtemps aride et désolé.

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Ils cueillent sur les buissons des bourgeons amers, ils n’ont pour pain que la racine des genêts.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

On les écarte de la société des hommes, on crie après eux comme après le voleur.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Ils habitent dans d’affreuses vallées, dans les cavernes de la terre et les rochers.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

On entend leurs cris sauvages parmi les broussailles, ils se couchent ensemble sous les ronces:

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

gens insensés, race sans nom, bannis avec mépris de la terre habitée!

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Et maintenant je suis l’objet de leurs chansons, je suis en butte à leurs propos.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Ils ont horreur de moi, ils me fuient, ils ne détournent pas leur crachat de mon visage.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Ils se donnent libre carrière pour m’outrager, ils rejettent tout frein devant moi.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Des misérables se lèvent à ma droite, ils cherchent à ébranler mes pieds, ils frayent jusqu’à moi leurs routes meurtrières.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Ils ont bouleversé mes sentiers, ils travaillent à ma ruine, eux à qui personne ne porterait secours.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Ils fondent sur moi, comme par une large brèche, ils se précipitent parmi les décombres.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Les terreurs m’assiègent, ma prospérité est emportée comme un souffle, mon bonheur a passé comme un nuage.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Et maintenant, mon âme s’épanche en moi, les jours d’affliction m’ont saisi.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

La nuit perce mes os, les consume, le mal qui me ronge ne dort pas.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Par sa violence, mon vêtement a perdu sa forme, il me serre comme une tunique.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Dieu m’a jeté dans la fange, je suis comme la poussière et la cendre.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Je crie vers toi, et tu ne me réponds pas; je me tiens debout, et tu me regardes avec indifférence.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Tu deviens cruel à mon égard, tu m’attaques avec toute la force de ton bras.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Tu m’enlèves, tu me fais voler au gré du vent, et tu m’anéantis dans le fracas de la tempête.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Car, je le sais, tu me mènes à la mort, au rendez-vous de tous les vivants.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Cependant celui qui va périr n’étendra-t-il pas les mains et, dans sa détresse, ne poussera-t-il pas un cri?

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

N’avais-je pas des larmes pour l’infortuné? Mon cœur ne s’est-il pas attendri sur l’indigent?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

J’attendais le bonheur, et le malheur est arrivé; j’espérais la lumière, et les ténèbres sont venues.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Mes entrailles bouillonnent sans relâche, les jours d’affliction ont fondu sur moi.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Je marche dans le deuil, sans soleil; si je me lève dans l’assemblée, c’est pour pousser des cris.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Je suis devenu le frère des chacals, le compagnon des filles de l’autruche.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Ma peau livide tombe en lambeaux, mes os sont brûlés par un feu intérieur.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Ma cithare ne rend plus que des accords lugubres, mon chalumeau que des sons plaintifs.