Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Потом отвори уста своја Јов и стаде клети дан свој.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
И проговоривши Јов рече:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Не било дана у који се родих, и ноћи у којој рекоше: Роди се детић!
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Био тај дан тама, не гледао га Бог озго, и не осветљавала га светлост!
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Мрак га запрзнио и сен смртни, облак га обастирао, био страшан као најгори дани!
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Ноћ ону освојила тама, не радовала се међу данима годишњим, не бројала се у месеце!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Гле, ноћ она била пуста, певања не било у њој!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Клели је који куну дане, који су готови пробудити крокодила!
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Потамнеле звезде у сумрачје њено, чекала видело и не дочекала га, и не видела зори трепавица;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Што ми није затворила врата од утробе и није сакрила муку од мојих очију.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Зашто не умрех у утроби? Не издахнух излазећи из утробе?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Зашто ме прихватише кољена? Зашто сисе, да сем?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Јер бих сада лежао и почивао; спавао бих, и био бих миран,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
С царевима и саветницима земаљским, који зидаше себи пустолине,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Или с кнезовима, који имаше злата, и куће своје пунише сребра.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Или зашто не бих као недоношче сакривено, као дете које не угледа видела?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Онде безбожници престају досађивати, и онде почивају изнемогли,
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
И сужњи се одмарају и не чују глас настојников.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Мали и велики онде је, и роб слободан од свог господара.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Зашто се даје видело невољнику и живот онима који су тужног срца,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Који чекају смрт а ње нема, и траже је већма него закопано благо,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Који играју од радости и веселе се кад нађу гроб?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Човеку, коме је пут сакривен и ког је Бог затворио одсвуда?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Јер пре јела мог долази уздах мој, и као вода разлива се јаук мој.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Јер чега се бојах дође на мене, и чега се страшах задеси ме.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Не почивах нити имах мира нити се одмарах, и опет дође страхота.
