Jób 29
1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
Job, poursuivant l’exposé de son thème, dit:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
Ah! Que ne suis-je tel que j’étais aux temps passés, aux jours où Dieu me protégeait;
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
où son flambeau brillait sur ma tête, et où sa lumière me guidait dans les ténèbres;
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
tel que j’étais aux jours de mon automne, alors que l’amitié de Dieu s’étendait sur ma demeure;
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
que le Tout-Puissant était encore avec moi et que j’étais entouré de mes jeunes gens;
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
quand je baignais mes pieds dans la crème, et que le rocher ruisselait pour moi de flots d’huile!
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
Quand je me dirigeais vers la Porte, au seuil de la cité, et fixais mon siège sur la place publique,
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
les jeunes, en me voyant, se cachaient; les vieillards se levaient et se tenaient debout.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
Les grands retenaient leurs paroles et posaient la main sur la bouche.
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
La voix des seigneurs expirait sur leurs lèvres, et leur langue se collait à leur palais;
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
car l’oreille qui m’entendait me proclamait heureux, et l’œil qui me voyait rendait témoignage pour moi.
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
C’Est que je sauvais le pauvre, criant au secours, et l’orphelin sans soutien.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
La bénédiction du désespéré allait à moi, et je mettais de la joie au cœur de la veuve.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
Je me revêtais d’équité comme d’une parure, mon esprit de justice était mon manteau et mon turban.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
J’Étais les yeux de l’aveugle, j’étais les pieds du boiteux.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
J’Étais un père pour les malheureux; la cause de l’inconnu, je l’étudiais à fond.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
Je brisais la mâchoire du malfaiteur, et j’arrachais la proie d’entre ses dents.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
Et je disais: "Je finirai avec mon nid; comme le phénix je vivrai de longs jours.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
Ma racine sera en contact avec l’eau, la rosée se posera, la nuit, sur mon branchage.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
Ma gloire se renouvellera sans cesse, et mon arc se rajeunira dans ma main."
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
Ils m’écoutaient, pleins d’attente; ils faisaient silence pour entendre mon avis.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
Quand j’avais fini de parler, ils ne répliquaient pas, et mes discours s’épandaient sur eux.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
Ils m’attendaient comme la pluie; ils ouvraient la bouche comme pour l’ondée printanière.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
Je leur souriais et ils n’osaient y croire; jamais ils n’éteignaient le rayonnement de ma face.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
Volontiers j’allais vers eux, m’asseyant à leur tête, et j’étais comme un roi dans son armée, comme quelqu’un: qui console des affligés.
