Jób 14

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Et Menneske, født af en Kvinde, lever en stakket Tid og mættes af Uro.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Han gaar op som et Blomster og henvisner, han flyr som en Skygge og bestaar ikke.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Ogsaa over en saadan oplader du dine Øjne og fører mig for din Dom.

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Ja, kom der dog en ren af en uren! men nej, ikke en eneste.

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Dersom hans Dage ere bestemte, hans Maaneders Tal fastsat hos dig, dersom du har sat ham en Grænse, han ikke kan overskride:

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Da lad af fra ham, at han maa hvile; at han dog som en Daglønner maa glæde sig ved sin Dag.

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Thi et Træ har Haab: Naar det er afhugget, kan det igen skyde frem, og dets Kviste udeblive ikke.

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Om end dets Rod bliver gammel i Jorden, og dets Stub dør i Støvet,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

saa grønnes det dog igen af Vandets Duft og skyder Grene som en frisk Plante.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Men dør en Mand, er hans Kraft forbi, og opgiver et Menneske Aanden, hvor er han da?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Vand løber ud af Søen, og en Flod svinder og bliver tør:

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Saaledes lægger og at Menneske sig og staar ikke op; indtil Himlene ikke mere ere, opvaagne de ikke, og de opvækkes ikke af deres Søvn.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

Gid du vilde gemme mig i Graven, ja skjule mig, indtil din Vrede vendte om; at du vilde sætte mig en beskikket Tid og vilde komme mig i Hu igen! (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Naar en Mand dør, mon han da skal leve op igen? saa vilde jeg vente alle mine Stridsdage, indtil min Afløsning kom.

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Du skulde kalde, og jeg skulde svare dig; du skulde længes efter dine Hænders Gerning!

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Thi nu tæller du mine Skridt; du varer ikke over min Synd.

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Min Overtrædelse er forseglet i et Knippe, og du syr til om min Misgerning.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Men et Bjerg, som falder, smuldrer hen, og en Klippe flytter sig fra sit Sted;

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Vandet udhuler Stene, og dets Strømme bortskylle Jordens Støv: Saaledes gør du et Menneskes Forhaabning til intet.

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Du overvælder ham evindelig, og han farer hen; du forvender hans Udseende og lader ham fare.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Ere hans Børn i Ære, da ved han det ikke; ere de ringe, da mærker han det ikke.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

For ham er kun Smerten, hans Kød lider, og for ham Sorgen, hans Sjæl føler.