Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Words of a preacher, son of David, king in Jerusalem:
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, said the Preacher, vanity of vanities: the whole [is] vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What advantage [is] to man by all his labor that he labors at under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
A generation is going, and a generation is coming, and the earth is standing for all time.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
Also, the sun has risen, and the sun has gone in, and to its place panting it is rising there.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
Going to the south, and turning around to the north, turning around, turning around, the wind is going, and by its circuits the wind has returned.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the streams are going to the sea, and the sea is not full; to a place to where the streams are going, there they are turning back to go.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All these things are wearying; a man is not able to speak, the eye is not satisfied by seeing, nor is the ear filled from hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
What [is] that which has been? It [is] that which is, and what [is] that which has been done? It [is] that which is done, and there is not an entirely new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
There is a thing of which [one] says: “See this, it [is] new!” Already it has been in the ages that were before us!
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is not a remembrance of former [generations]; and also of the latter that are, there is no remembrance of them with those that are at the last.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I, a preacher, have been king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I have given my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that has been done under the heavens. It [is] a sad travail God has given to the sons of man to be humbled by it.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that have been done under the sun, and behold, the whole [is] vanity and distress of spirit!
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
A crooked thing [one] is not able to make straight, and a lacking thing is not able to be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I spoke with my heart, saying, “I, behold, have magnified and added wisdom above everyone who has been before me at Jerusalem, and my heart has seen wisdom and knowledge abundantly.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I give my heart to know wisdom, and to know madness and folly: I have known that even this [is] distress of spirit;
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
for in abundance of wisdom [is] abundance of sadness, and he who adds knowledge adds pain.”
