< Kazatel 3 >
1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
omnia tempus habent et suis spatiis transeunt universa sub caelo
2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
tempus nascendi et tempus moriendi tempus plantandi et tempus evellendi quod plantatum est
3 Èas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
tempus occidendi et tempus sanandi tempus destruendi et tempus aedificandi
4 Èas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
tempus flendi et tempus ridendi tempus plangendi et tempus saltandi
5 Èas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
tempus spargendi lapides et tempus colligendi tempus amplexandi et tempus longe fieri a conplexibus
6 Èas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
tempus adquirendi et tempus perdendi tempus custodiendi et tempus abiciendi
7 Èas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
tempus scindendi et tempus consuendi tempus tacendi et tempus loquendi
8 Èas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
tempus dilectionis et tempus odii tempus belli et tempus pacis
9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
quid habet amplius homo de labore suo
10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
vidi adflictionem quam dedit Deus filiis hominum ut distendantur in ea
11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
cuncta fecit bona in tempore suo et mundum tradidit disputationi eorum ut non inveniat homo opus quod operatus est Deus ab initio usque ad finem
12 Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
et cognovi quod non esset melius nisi laetari et facere bene in vita sua
13 Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
omnis enim homo qui comedit et bibit et videt bonum de labore suo hoc donum Dei est
14 Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
didici quod omnia opera quae fecit Deus perseverent in perpetuum non possumus eis quicquam addere nec auferre quae fecit Deus ut timeatur
15 To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
quod factum est ipsum permanet quae futura sunt iam fuerunt et Deus instaurat quod abiit
16 Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
vidi sub sole in loco iudicii impietatem et in loco iustitiae iniquitatem
17 I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
et dixi in corde meo iustum et impium iudicabit Deus et tempus omni rei tunc erit
18 Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
dixi in corde meo de filiis hominum ut probaret eos Deus et ostenderet similes esse bestiis
19 Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
idcirco unus interitus est hominis et iumentorum et aequa utriusque condicio sicut moritur homo sic et illa moriuntur similiter spirant omnia et nihil habet homo iumento amplius cuncta subiacent vanitati
20 Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
et omnia pergunt ad unum locum de terra facta sunt et in terram pariter revertentur
21 Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
quis novit si spiritus filiorum Adam ascendat sursum et si spiritus iumentorum descendat deorsum
22 Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?
et deprehendi nihil esse melius quam laetari hominem in opere suo et hanc esse partem illius quis enim eum adducet ut post se futura cognoscat