Žalmy 69
1 Přednímu z kantorů na šošannim, žalm Davidův. Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.
In finem, pro iis qui commutabuntur. David. [Salvum me fac, Deus, quoniam intraverunt aquæ usque ad animam meam.
2 Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne.
Infixus sum in limo profundi et non est substantia. Veni in altitudinem maris, et tempestas demersit me.
3 Ustal jsem, volaje, vyschlo hrdlo mé, zemdlely oči mé od ohlídání se na tě Boha svého.
Laboravi clamans, raucæ factæ sunt fauces meæ; defecerunt oculi mei, dum spero in Deum meum.
4 Více jest těch, kteříž mne nenávidí bez příčiny, než vlasů hlavy mé; zmocnili se ti, kteříž mne vyhladiti usilují, a jsou nepřátelé moji bez mého provinění; to, čehož jsem nevydřel, nahražovati jsem musil.
Multiplicati sunt super capillos capitis mei qui oderunt me gratis. Confortati sunt qui persecuti sunt me inimici mei injuste; quæ non rapui, tunc exsolvebam.
5 Bože, ty znáš sám nemoudrost mou, a výstupkové moji nejsou skryti před tebou.
Deus, tu scis insipientiam meam; et delicta mea a te non sunt abscondita.
6 Nechť nebývají zahanbeni příčinou mou ti, kteříž na tě očekávají, Pane, Hospodine zástupů; nechť nepřicházejí skrze mne k hanbě ti, kteříž tě hledají, ó Bože Izraelský.
Non erubescant in me qui exspectant te, Domine, Domine virtutum; non confundantur super me qui quærunt te, Deus Israël.
7 Neboť pro tebe snáším pohanění, a stud přikryl tvář mou.
Quoniam propter te sustinui opprobrium; operuit confusio faciem meam.
8 Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své,
Extraneus factus sum fratribus meis, et peregrinus filiis matris meæ.
9 Proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.
Quoniam zelus domus tuæ comedit me, et opprobria exprobrantium tibi ceciderunt super me.
10 Když jsem plakal, postem trápiv duši svou, bylo mi to ku potupě obráceno.
Et operui in jejunio animam meam, et factum est in opprobrium mihi.
11 Když jsem bral na se pytel místo roucha, tehdy jsem jim byl za přísloví.
Et posui vestimentum meum cilicium; et factus sum illis in parabolam.
12 Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteříž pili víno.
Adversum me loquebantur qui sedebant in porta, et in me psallebant qui bibebant vinum.
13 Já pak modlitbu svou k tobě odsílám, Hospodine, časť jest dobré líbeznosti tvé. Ó Bože, vedlé množství milosrdenství svého vyslyš mne, pro pravdu svou spasitelnou.
Ego vero orationem meam ad te, Domine; tempus beneplaciti, Deus. In multitudine misericordiæ tuæ, exaudi me in veritate salutis tuæ.
14 Vytrhni mne z bláta, abych nebyl pohřížen; nechť jsem vytržen od těch, kteříž mne nenávidí, jako z hlubokostí vod,
Eripe me de luto, ut non infigar; libera me ab iis qui oderunt me, et de profundis aquarum.
15 Aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehltila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně.
Non me demergat tempestas aquæ, neque absorbeat me profundum, neque urgeat super me puteus os suum.
16 Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne.
Exaudi me, Domine, quoniam benigna est misericordia tua; secundum multitudinem miserationum tuarum respice in me.
17 A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne.
Et ne avertas faciem tuam a puero tuo; quoniam tribulor, velociter exaudi me.
18 Přibliž se k duši mé, a vyprosť ji; pro nepřátely mé vykup mne.
Intende animæ meæ, et libera eam; propter inimicos meos, eripe me.
19 Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji.
Tu scis improperium meum, et confusionem meam, et reverentiam meam;
20 Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem.
in conspectu tuo sunt omnes qui tribulant me. Improperium exspectavit cor meum et miseriam: et sustinui qui simul contristaretur, et non fuit; et qui consolaretur, et non inveni.
21 Nýbrž místo pokrmu poskytli mi žluči, a v žízni mé napájeli mne octem.
Et dederunt in escam meam fel, et in siti mea potaverunt me aceto.
22 Budiž jim stůl jejich před nimi za osídlo, a pokojný způsob jejich místo síti.
Fiat mensa eorum coram ipsis in laqueum, et in retributiones, et in scandalum.
23 Ať se zatmí oči jejich, aby viděti nemohli, a bedra jejich k stálému přiveď zemdlení.
Obscurentur oculi eorum, ne videant, et dorsum eorum semper incurva.
24 Vylí na ně rozhněvání své, a prchlivost hněvu tvého ať je zachvátí.
Effunde super eos iram tuam, et furor iræ tuæ comprehendat eos.
25 Budiž příbytek jejich pustý, v staních jejich kdo by obýval, ať není žádného.
Fiat habitatio eorum deserta, et in tabernaculis eorum non sit qui inhabitet.
26 Nebo se tomu, jehož jsi ty zbil, protiví, a o bolesti zraněných tvých rozmlouvají.
Quoniam quem tu percussisti persecuti sunt, et super dolorem vulnerum meorum addiderunt.
27 Přilož nepravost k nepravosti jejich, a ať nepřicházejí k spravedlnosti tvé.
Appone iniquitatem super iniquitatem eorum, et non intrent in justitiam tuam.
28 Nechť jsou vymazáni z knihy živých, a s spravedlivými ať nejsou zapsáni.
Deleantur de libro viventium, et cum justis non scribantur.
29 Já pak ztrápený jsem, a bolestí sevřený, ale spasení tvé, ó Bože, na místě bezpečném postaví mne.
Ego sum pauper et dolens; salus tua, Deus, suscepit me.
30 I buduť chváliti jméno Boží s prozpěvováním, a velebiti je s děkováním.
Laudabo nomen Dei cum cantico, et magnificabo eum in laude:
31 A bude to příjemnější Hospodinu nežli vůl, neb volek rohatý s rozdělenými kopyty.
et placebit Deo super vitulum novellum, cornua producentem et ungulas.
32 To když uhlédají tiší, radovati se budou, hledajíce Boha, a ožive srdce jejich.
Videant pauperes, et lætentur; quærite Deum, et vivet anima vestra:
33 Neboť vyslýchá chudé Hospodin, a vězni svými nezhrzí.
quoniam exaudivit pauperes Dominus, et vinctos suos non despexit.
34 Chvaltež ho nebesa a země, moře i všeliký hmyz jejich.
Laudent illum cæli et terra; mare, et omnia reptilia in eis.
35 Bůhť zajisté zachová Sion, a vzdělá města Judská, i budou tu bydliti, a zemi tu dědičně obdrží.
Quoniam Deus salvam faciet Sion, et ædificabuntur civitates Juda, et inhabitabunt ibi, et hæreditate acquirent eam.
36 Tolikéž i símě služebníků jeho dědičně jí vládnouti budou, a milující jméno jeho v ní přebývati.
Et semen servorum ejus possidebit eam; et qui diligunt nomen ejus habitabunt in ea.]
